13.01.2013, 15:36
Tady se to nějak rozjelo s těmi sny. Taky se mi zdál takový docela živý sen.
Byl jsem s menší skupinkou lidí v nějaké knihovně, ale už po zavírací době. Hledali jsme tam nějakou starou knihu a vyhíbali jsme se hlídačům. Docela úspěšně až někdo z té naší skupiny cosi shodil a začalo tam hořet. Okamžitě se spustil obrovský poplach a hlídači se tam rojili jako když nakopnete vosí hnízdo.
Začali jsme zběsile prchat, ale automaticky se vše uzavřelo a byli jsme tam v pasti. Už se knihovnou začal šířit dusivý kouř a ti co ji hlídali utekli a nás tam zavřeli. Když už to vypadalo zle, tak jsme se nějak dostali do sklepení a tam se nám podařilo uniknout skrze jedno rozbité okno.
Když jsme byli venku tak jsme se ocitli v nějakém velkém městě. Taky bylo asi léto, protože bylo velmi teplo a dusno. Taky se velmi zatáhlo a začalo se shcylovat k bouřce. Vím, že někdo a myslím, že to byla nějaká holka říkala, že jsme ani nesehnali tu knihu a ještě budeme mít legendární průser a možná i zmokneme.
To nebe bylo až děsivě černé a tak jsme pospíchali zpátky abychom aspoň nezmokli. Vím, že větší část cesty jsme šli dlouhou lípovou alejí až jsme došli k velkému parku. Byl to krásný park uprostřed města, plný stromů a zeleně. Někdo říkal, že jsme konečně zpátky a že doufá, že si nikdo nevšiml naší nepřítomnosti jinak dostaneme na odně dlouho domácí vězení.
Jediné co nám bránilo v naší cestě byla kamenná zeď co obklopovala celý park. Už začínalo silně hřmít a poprchat, tak jsme se rozhodli přelézt plot. Já šel jako poslední a když už jsem byl skoro na druhé straně, tak jsem zakopl a spadl dolů na trávu. Zvláštní bylo, že jak jsem se zvedal a rukama se opřel o ten trávník, tak jsem přímo cítil, že se té trávy dotýkám. Byla taková jemná a příjemná na dotek.
Když už jsem se pak postavil, tak se na mě ostatní dívali a pak někdo řekl, že příště tu knihu dostaneme ať se stane cokoliv a pak se uvidí co bude dál. Že najdeme cestu zpět. Potom se všichni podívali na budovu uprostřed parku. Byla to velká stará budova a v tu chvíli začalo pršet a z druhé strany svítilo slunce. To vytvořilo nad tím parkem nádhernou duhu a mi se rozběhli k té budově.
Potom jsem se už vzbudil. Na tom snu bylo nejzajímavější, že jsem pociťoval celé prostředí jako bych tam doopravdy byl. Teplo, déšť i tu trávu. Ještě teď z toho mám zvláštní pocit.
Byl jsem s menší skupinkou lidí v nějaké knihovně, ale už po zavírací době. Hledali jsme tam nějakou starou knihu a vyhíbali jsme se hlídačům. Docela úspěšně až někdo z té naší skupiny cosi shodil a začalo tam hořet. Okamžitě se spustil obrovský poplach a hlídači se tam rojili jako když nakopnete vosí hnízdo.
Začali jsme zběsile prchat, ale automaticky se vše uzavřelo a byli jsme tam v pasti. Už se knihovnou začal šířit dusivý kouř a ti co ji hlídali utekli a nás tam zavřeli. Když už to vypadalo zle, tak jsme se nějak dostali do sklepení a tam se nám podařilo uniknout skrze jedno rozbité okno.
Když jsme byli venku tak jsme se ocitli v nějakém velkém městě. Taky bylo asi léto, protože bylo velmi teplo a dusno. Taky se velmi zatáhlo a začalo se shcylovat k bouřce. Vím, že někdo a myslím, že to byla nějaká holka říkala, že jsme ani nesehnali tu knihu a ještě budeme mít legendární průser a možná i zmokneme.
To nebe bylo až děsivě černé a tak jsme pospíchali zpátky abychom aspoň nezmokli. Vím, že větší část cesty jsme šli dlouhou lípovou alejí až jsme došli k velkému parku. Byl to krásný park uprostřed města, plný stromů a zeleně. Někdo říkal, že jsme konečně zpátky a že doufá, že si nikdo nevšiml naší nepřítomnosti jinak dostaneme na odně dlouho domácí vězení.
Jediné co nám bránilo v naší cestě byla kamenná zeď co obklopovala celý park. Už začínalo silně hřmít a poprchat, tak jsme se rozhodli přelézt plot. Já šel jako poslední a když už jsem byl skoro na druhé straně, tak jsem zakopl a spadl dolů na trávu. Zvláštní bylo, že jak jsem se zvedal a rukama se opřel o ten trávník, tak jsem přímo cítil, že se té trávy dotýkám. Byla taková jemná a příjemná na dotek.
Když už jsem se pak postavil, tak se na mě ostatní dívali a pak někdo řekl, že příště tu knihu dostaneme ať se stane cokoliv a pak se uvidí co bude dál. Že najdeme cestu zpět. Potom se všichni podívali na budovu uprostřed parku. Byla to velká stará budova a v tu chvíli začalo pršet a z druhé strany svítilo slunce. To vytvořilo nad tím parkem nádhernou duhu a mi se rozběhli k té budově.
Potom jsem se už vzbudil. Na tom snu bylo nejzajímavější, že jsem pociťoval celé prostředí jako bych tam doopravdy byl. Teplo, déšť i tu trávu. Ještě teď z toho mám zvláštní pocit.
Lidský život je jako květina. Ze začátku je to malé a nerozvinuté poupě, ale jednoho dne nádherně rozkvete a až příjde jeho čas tak uvadne a uschne. To, že je někdo jen malé poupě ještě neznamená, že nikdy nerozkvete.