22.05.2013, 12:14
Zdravim lidi. Tohle je hodne zajimava diskuze a tak me napadlo, ze bych mohl prispet. Mimochodem, pokud muzu, tak bych chtel vyzdvihnout komentar od Martina, protoze je velice zajimavy a protoze presne o tom, co napsal, jsem mnohokrat premyslel - ja treba (reakce hned na ty barvy) vidim jednim okem spise do studena (do modre) a druhym do tepla (do oranzove), takze kdyz se v letni den podivam po pokoji jednim a pak druhym okem zvlast, ma pokazde jinou barvu, jak tedy vim, ze presne ten flek ma byt takovy, kdyz i ja sam ho kazdym okem vidim jinak? Super tema, ale myslim, ze by to obstalo na knizku a stejne by se nikdo nikdy nedohodl 
Nicmene, chtel jsem psat o necem jinem...
Ti z vas, kteri neradi ctou dlouhe romany, tak od cteni asi upustte ihned, jelikoz nevim, kdy s nim skoncim
Takze pardon predem..
Diskuze je sice o krestanstvi a bronies, ale ja vam proste MUSIM rict svuj pribeh. Zacalo to 6 let zpatky, kdyz mi bylo 13 a zjistil jsem, ze jsem nevylecitelne nemocny a uz si neuziju plnohodnotneho zivota se vsim vsudy jako moji vrstevnici. Neni to tim, ze bych nemohl sportovat nebo tak, ale zboril se mi celozivotni sen, byt hasicem. Pul roku jsem zil jako prizrak - od niceho k nicemu, myslel jsem, ze uz nestoji za to zit. Zacal jsem byt nevrly, zacal jsem nenavidet lidi, ublizovat jim, odhanet od sebe pratele, pak i rodinu, az jsem nakonec zustal sam. Tehdy jsem si rekl, ze nema smysl zit. Byl jsem sam, byl jsem zdrceny a zlomeny a nemel jsem silu s tim neco delat. Prehodnotil jsem situaci a rekl si, ze nema cenu zit. Bylo mi sice jen 14, ale zrovna v tu dobu jsem dospival (Neberte to prosim jako vytahovani, ale vzdycky jsem byl mentalne trochu "nad vrstevnikama - nikdy me nebavilo ozirat se do nemoty nebo delat bordel, tak jak to zrovna vsichni kolem delali) a byla to pro me tedy katastrofa, hlavne po emocialni strance. Prispelo k tomu i to, ze jsem videl vlastni rodice zhroutit se, kdyz jsem lezel na jipce a doktori uz nevedeli jak mi pomoct od bolesti, ktera mne kazdy den pronasledovala a nicila me, fyzicky i psychicky, byl jsem ve stavu, kdy jsem prosil doktory o to, aby dali neco, po cem bych se uz neprobudil. A tak, jak se sesla noc s vecerem a vymenili si sluzby, byl jsem pripraven ukoncit to. Nevim jak a nevim proc, tu noc, i kdyz jsem myslel, ze je konec, jsem nejak prezil. A pak to prislo - doslo mi, ze ma smysl zit a doslo mi jak sobecky a idiotsky napad to byl. Kolika lidem bych ublizil. A z toho se zrodila ma vira, ma vira, ktere ja ted verim tak jako krestane veri v boha a islamiste v allaha, ja od te doby verim na Poniky. Uz ani nevim, jak ta myslenka prisla, ale v tu chvili jsem potreboval neco, o co se oprit, neco, co by mi dalo silu do noveho zacatku, protoze i kdyz jsem zil, stale jsem nikoho nemel a musel jsem napravit vse, co jsem udelal spatne a toho bylo bohuzel pozehnane. A tak jsem zacal verit a uctivat Poniky. V te dobe jsem vubec o My Little Pony nevedel, ale presto jsem v Poniky veril a pri kazdem testu ve skole, pri kazde chvili, kdyz mi bylo zle, jsem v ne vkladal duveru a veril v ne. A nejak se stalo ze i muj nejlepsi kamarad zacal verit. A nemyslime to tak, ze verime z recese a delame si legraci z "regulernich" nabozenstvi, jako je krestastni nebo islam. My verime doopravdy a celym srdcem. Muze se to zdat blahove, ale podle me clovek proste musi necemu verit, jinak by se v tom silenem svete zblaznil, kdyby nemel neco, k cemu upne myslenky, kdyz je mu nejhure. Nekdo veri v Boha, jiny v Allaha, nekdo veri v moc vedy a pokroku, ja, MY, verime v Poniky. A kdyz jsem potom nahodou objevil My Little Pony (pres kamaradku, ktera mi ukazala prvni dil), ihned jsem se do toho zamiloval. Nerikam, ze si ziju spatne.. Ale pred sesti lety jsem si svuj zivot ted predstavoval jinak. Tento skolni rok nemam uzavrene ani jedno pololeti, jelikoz jsem stravil 4 mesice po nemocnicich a doma v krecich, ale porad ziju a tenhle serial puvodne pro male holky mi hodne pomohl. Tento rok v lednu mi totiz zemrela ma jedina babicka, podlehla boji s rakovinou a jelikoz nase rodina je rodina, ktera je rodine oddana, tak babicka dozivala u nas, s nami. A protoze jsem nikdy zadneho jineho prarodice ani nepoznal a babicka me vychovavala stejnou mirou jako rodice, bylo to pro me obrovsky tezke. A v prave v tech chvilich jsem hledal utechu u Poniku. A kdyz babicka zemrela, dal jsem ji na cestu malou figurku Ponika, kterou jsem dostal od sve pritelkyne, ktera vi, ze Ponikum verim. A az pozdeji (tenhle mesic) jsem se dozvedel, ze jsem babicce dal na cestu s sebou toho nejlepsiho letce v cele Equestrii - Rainbow Dash. Ale od te doby, co babicka zemrela, jsem se zacal zase podobat tomu osamocenemu smutnemu klukovi, kterym jsem byl, kdyz jsem zjistil, ze jsem nemocny.. A muzu uprimne rict, ze vdecim prave kreslene postavicce z tohohle serialu, Pinkie Pie, za to, ze jsem zase zpatky takovy, jaky jsem byval, 100% optimista.. Ji a samozrejme me vire v Poniky. Netyka se to sice krestanstvi a je to vice muj pribeh nez pribeh nabozenstvi, ale chci se o nej podelit a ukazat, ze vira je neco strasne silneho.. A ze jsem v Poniky veril jiz davno predtim, nez jsem zjsitil, ze o nich neco takoveho je. Vite, vira v nase Poniky (Veri nas asi 5, neni to mnoho, ale MY tomu verime a NAM to dodava silu) neobnasi nejake ritualy a dary, je cela zalozena na tom, ze clovek musi brat vse z te lepsi stranky, nikdy se nesmi vzdat a musi bojovat az do konce.. A ze nic neni tak zle, jak to zezacatku vypada.. A kdyz nahodou je, tak se to prece vzdy da zlepsit trochou smichu a milym usmevem. Je to vira o tom, ze pratelstvi je silnejsi nez cokoliv jineho a ze by nikdo nikdy nemel zustat sam. A tomu vsemu jsme verili a verime tomu dodnes, verime ze po smrti pozemske se dostaneme za Ponikama a pak uz nas nebudou trapit starosti materialistickeho sveta. A je to pravda? Kdovi. Treba je po smrti jen dalsi level nebo proste vsechno hasne, to se ani nikdo nedozvi, ja ovsem vzdy veril na duchy a moc prirody, na to, ze duse zemrelych putuji dale a smrti to nekoci... Ale kdo vi
A bylo pro me uzasne zjistit, ze existuje takovy serial, ve kterem je znazorneno to v co ja veliyk kus zivota verim. Pokud mi nekdo neveri, je ho jeho boj, ale snim svuj klobouk, jestli vam lzu a jestli vsechno co jsem napsal neni pravda 
Nasi virou je pratelstvi a stesti, nasimi ochranci jsou Ponici a nasi modlou jsou mraky. Proc mraky? 
No to je jednoduche 
Abyste se mohli divat na mraky, musite vzdy chodit s hlavou vzhuru! A tak dekuji vsem lidem tady, dekuji tem, kteri se prokousali mym textem az tady a neumreli pritom nudou a dekuji tem, kteri nasi vire vdechli zivot. Stal jsem se oddanym a naprosto vecnym priznivcem MLP a abych celemu svetu ukazal jak ho mam na parku a ze ja BUDU ten vesely i kdyby mi padaly trakare na hlavu, Pinkie si necham vytetovat. Abych nikdy nezapomnel, jaky jsem a jaky chci byt. Tohle vse symbolizuje to, co od zivota ocekavam, kdyz uz mi vzal zdravi. Chci jen delat to co me bavi, byt stastny a mit pratele. Kdybych jednou mel tohle, tak at jsem treba chudy a kopu kanaly, hlavne kdyz budu stastny Tak vy budte taky a zatim Ponici s Vami vsemi 
Nicmene, chtel jsem psat o necem jinem...Ti z vas, kteri neradi ctou dlouhe romany, tak od cteni asi upustte ihned, jelikoz nevim, kdy s nim skoncim
Takze pardon predem..Diskuze je sice o krestanstvi a bronies, ale ja vam proste MUSIM rict svuj pribeh. Zacalo to 6 let zpatky, kdyz mi bylo 13 a zjistil jsem, ze jsem nevylecitelne nemocny a uz si neuziju plnohodnotneho zivota se vsim vsudy jako moji vrstevnici. Neni to tim, ze bych nemohl sportovat nebo tak, ale zboril se mi celozivotni sen, byt hasicem. Pul roku jsem zil jako prizrak - od niceho k nicemu, myslel jsem, ze uz nestoji za to zit. Zacal jsem byt nevrly, zacal jsem nenavidet lidi, ublizovat jim, odhanet od sebe pratele, pak i rodinu, az jsem nakonec zustal sam. Tehdy jsem si rekl, ze nema smysl zit. Byl jsem sam, byl jsem zdrceny a zlomeny a nemel jsem silu s tim neco delat. Prehodnotil jsem situaci a rekl si, ze nema cenu zit. Bylo mi sice jen 14, ale zrovna v tu dobu jsem dospival (Neberte to prosim jako vytahovani, ale vzdycky jsem byl mentalne trochu "nad vrstevnikama - nikdy me nebavilo ozirat se do nemoty nebo delat bordel, tak jak to zrovna vsichni kolem delali) a byla to pro me tedy katastrofa, hlavne po emocialni strance. Prispelo k tomu i to, ze jsem videl vlastni rodice zhroutit se, kdyz jsem lezel na jipce a doktori uz nevedeli jak mi pomoct od bolesti, ktera mne kazdy den pronasledovala a nicila me, fyzicky i psychicky, byl jsem ve stavu, kdy jsem prosil doktory o to, aby dali neco, po cem bych se uz neprobudil. A tak, jak se sesla noc s vecerem a vymenili si sluzby, byl jsem pripraven ukoncit to. Nevim jak a nevim proc, tu noc, i kdyz jsem myslel, ze je konec, jsem nejak prezil. A pak to prislo - doslo mi, ze ma smysl zit a doslo mi jak sobecky a idiotsky napad to byl. Kolika lidem bych ublizil. A z toho se zrodila ma vira, ma vira, ktere ja ted verim tak jako krestane veri v boha a islamiste v allaha, ja od te doby verim na Poniky. Uz ani nevim, jak ta myslenka prisla, ale v tu chvili jsem potreboval neco, o co se oprit, neco, co by mi dalo silu do noveho zacatku, protoze i kdyz jsem zil, stale jsem nikoho nemel a musel jsem napravit vse, co jsem udelal spatne a toho bylo bohuzel pozehnane. A tak jsem zacal verit a uctivat Poniky. V te dobe jsem vubec o My Little Pony nevedel, ale presto jsem v Poniky veril a pri kazdem testu ve skole, pri kazde chvili, kdyz mi bylo zle, jsem v ne vkladal duveru a veril v ne. A nejak se stalo ze i muj nejlepsi kamarad zacal verit. A nemyslime to tak, ze verime z recese a delame si legraci z "regulernich" nabozenstvi, jako je krestastni nebo islam. My verime doopravdy a celym srdcem. Muze se to zdat blahove, ale podle me clovek proste musi necemu verit, jinak by se v tom silenem svete zblaznil, kdyby nemel neco, k cemu upne myslenky, kdyz je mu nejhure. Nekdo veri v Boha, jiny v Allaha, nekdo veri v moc vedy a pokroku, ja, MY, verime v Poniky. A kdyz jsem potom nahodou objevil My Little Pony (pres kamaradku, ktera mi ukazala prvni dil), ihned jsem se do toho zamiloval. Nerikam, ze si ziju spatne.. Ale pred sesti lety jsem si svuj zivot ted predstavoval jinak. Tento skolni rok nemam uzavrene ani jedno pololeti, jelikoz jsem stravil 4 mesice po nemocnicich a doma v krecich, ale porad ziju a tenhle serial puvodne pro male holky mi hodne pomohl. Tento rok v lednu mi totiz zemrela ma jedina babicka, podlehla boji s rakovinou a jelikoz nase rodina je rodina, ktera je rodine oddana, tak babicka dozivala u nas, s nami. A protoze jsem nikdy zadneho jineho prarodice ani nepoznal a babicka me vychovavala stejnou mirou jako rodice, bylo to pro me obrovsky tezke. A v prave v tech chvilich jsem hledal utechu u Poniku. A kdyz babicka zemrela, dal jsem ji na cestu malou figurku Ponika, kterou jsem dostal od sve pritelkyne, ktera vi, ze Ponikum verim. A az pozdeji (tenhle mesic) jsem se dozvedel, ze jsem babicce dal na cestu s sebou toho nejlepsiho letce v cele Equestrii - Rainbow Dash. Ale od te doby, co babicka zemrela, jsem se zacal zase podobat tomu osamocenemu smutnemu klukovi, kterym jsem byl, kdyz jsem zjistil, ze jsem nemocny.. A muzu uprimne rict, ze vdecim prave kreslene postavicce z tohohle serialu, Pinkie Pie, za to, ze jsem zase zpatky takovy, jaky jsem byval, 100% optimista.. Ji a samozrejme me vire v Poniky. Netyka se to sice krestanstvi a je to vice muj pribeh nez pribeh nabozenstvi, ale chci se o nej podelit a ukazat, ze vira je neco strasne silneho.. A ze jsem v Poniky veril jiz davno predtim, nez jsem zjsitil, ze o nich neco takoveho je. Vite, vira v nase Poniky (Veri nas asi 5, neni to mnoho, ale MY tomu verime a NAM to dodava silu) neobnasi nejake ritualy a dary, je cela zalozena na tom, ze clovek musi brat vse z te lepsi stranky, nikdy se nesmi vzdat a musi bojovat az do konce.. A ze nic neni tak zle, jak to zezacatku vypada.. A kdyz nahodou je, tak se to prece vzdy da zlepsit trochou smichu a milym usmevem. Je to vira o tom, ze pratelstvi je silnejsi nez cokoliv jineho a ze by nikdo nikdy nemel zustat sam. A tomu vsemu jsme verili a verime tomu dodnes, verime ze po smrti pozemske se dostaneme za Ponikama a pak uz nas nebudou trapit starosti materialistickeho sveta. A je to pravda? Kdovi. Treba je po smrti jen dalsi level nebo proste vsechno hasne, to se ani nikdo nedozvi, ja ovsem vzdy veril na duchy a moc prirody, na to, ze duse zemrelych putuji dale a smrti to nekoci... Ale kdo vi
A bylo pro me uzasne zjistit, ze existuje takovy serial, ve kterem je znazorneno to v co ja veliyk kus zivota verim. Pokud mi nekdo neveri, je ho jeho boj, ale snim svuj klobouk, jestli vam lzu a jestli vsechno co jsem napsal neni pravda Nasi virou je pratelstvi a stesti, nasimi ochranci jsou Ponici a nasi modlou jsou mraky. Proc mraky? No to je jednoduche Abyste se mohli divat na mraky, musite vzdy chodit s hlavou vzhuru! A tak dekuji vsem lidem tady, dekuji tem, kteri se prokousali mym textem az tady a neumreli pritom nudou a dekuji tem, kteri nasi vire vdechli zivot. Stal jsem se oddanym a naprosto vecnym priznivcem MLP a abych celemu svetu ukazal jak ho mam na parku a ze ja BUDU ten vesely i kdyby mi padaly trakare na hlavu, Pinkie si necham vytetovat. Abych nikdy nezapomnel, jaky jsem a jaky chci byt. Tohle vse symbolizuje to, co od zivota ocekavam, kdyz uz mi vzal zdravi. Chci jen delat to co me bavi, byt stastny a mit pratele. Kdybych jednou mel tohle, tak at jsem treba chudy a kopu kanaly, hlavne kdyz budu stastny Tak vy budte taky a zatim Ponici s Vami vsemi