12.02.2013, 19:59
Já teda zatím neměl to štěstí na nějaký ten pony sen, ale sen co se mi zdál dneska na mě docela silně zapůsobil. Znovu to byl klasický katastrofický scénář a zase to byla nějaká nákaza, ale tentokrát bez nemrtvých.
V tom snu to bylo už nějakou dobu od vypuknutí nákazy a přežívali jsme v nějaké velké ponorce. Byli jsme tam sice v bezpečí před nákazou, ale ponorka se začínala pomalu už rozpadat a docházelo nám i jídlo. Po nějaké době jsme narazili na nějaký ostrov kde byla budova něco mezi majákem a zámkem.
Už jsme byli z toho života pod vodou vyčerpaní a tak jsme se rozhodli, že ten ostrov prozkoumáme. Problém začal být v tom, že né všichni měli tu odvahu vyjít ven a né všichni co vyšli ven chtěli zůstat na tom ostrově a tak jsme se rozdělili na tři skupiny.
Ostrov byl opuštěný jen za majákem jsme našli 3 hroby. V ponorce nás žilo něco kolem 100 lidí a asi 70 se rozhodlo vyjít ven. Zbytek se rozhodl, že raději zůstanou nějakou dobu skytí. Našli jsme taky velkou jachtu u pobřeží a tak jsme se rozhodli, že ti co nezůstanou v ponorce ani na majáku vyplout dál.
Na ostrově zůstalo 50 lidí a zbytek z nás vyplul dál. Na ostrově to měli dobře zajištěné. Nebyl zrovna malý a dalo se tam leda cos pěstovat a taky se dobře rybařilo. Vypadalo to nadějně a než jsme vypluli tak jsme slíbili, že se jednoho dne vrátíme.
Zdálo se mi i o cestách co jsme tam prožili ale moc jsem si z toho nezapamatoval. Vím jen, že to trvalo více než rok a našli jsme tam venku jen smrt. Po roce jsme se vraceli zpátky a když už jsme byli nedaleko od toho ostrova tak jsme ve vodě našli něco jako malý plavací kontejner. Vyzvedli jsme ho na palubu a našli jsme v něm novorozeně a mělo u sebe lísteček s videokamerou.
Na lístečku bylo napsané, že ať se nepátrá odkud připlul a jestli ho někdo najde ať se o něj dobře postará, že to byla jediná možnost jak jej zachránit. Všichni jsme tušili, že asi pochází z ostrova s majákem a že se tam stalo něco hrozného. Proč by taky jinak dělali něco takového. Snažili jsme se tam dostat co nejrychleji, ale propukla bouře a naše loď to nevydržela.
Ostrov byl už na dohled a my jsme ztroskotali. Né každý to přežil, ale dítě jsme zachránili. Když jsme se vzpamatovali ze šoku tak jsme začali střílet světlice v naději, že na ostrově jsou stále v pořádku. Jediné co nás přivítalo byl hlukot moře a bouřky. Ostrov byl temný a zámek bez světel.
Věděl jsem, že nás zde nečeká nic dobrého, ale neěli jsme stejně na výběr a tak jsme se pomalu přibližovali k zámku. Když jsem došel k bráně tak jsem ji otevřel a v tom mě přes noc praštil silný zápach smrti a rozkladu. To byla asi nejhorší část snu. Jako bych ten pach hniloby cítil i doopravdy. Ani jsem se už nedíval dál, protože jsem stejně věděl co by tam čekalo. Jediné co jsem stihl zaregistrovat bylo jakési tělo hned vedle dveří a někdo se oběsil o světlo v hlavním sále.
Byli jsme uvězněni na ostrově smrti. Někdo nás ale zavolal za zámek a když jsme tam přišli tak jsme nalezli desítky hrobů tam dke byly jenom tři. Potom někoho napadlo podívat se na tu kameru co u sebe mělo to dítě.
Bylo to dítě vědeckého páru co zůstal na ostrově bylo klíčem k té nemoci. Mělo v krvi protilátku a stačila jediná kapka aby každý získal imunitu. Jejich záhubou se stala jiná skupina lidí co zde připlula na lodi. Měli mezisebou jednoho nemocného a pak to šlo jeden po druhém. Stalo se to krátce před naším příjezdem asi tak kolem měsíce.
Ti první měli tu výhodu, že je měl kdo pohřbít. Stalo se to když měla matka těsně před porodem. Když rodila tak bylo na živu už jen několik z nich. Ona porod nepřežila a otec z posledních sil dal dítě do toho kontejneru a donesl ho na pláž. Dla mu ten vzkaz a kameru co nahráli s nadějí, že jsou tam ještě živí lidé. Vzala si ho mořská hladina a to byl poslední záběr.
Našli jsme vysílačku a snažili se někomu dovolat. Trvalo to několik dnů, ale poté se nám ozvala právě ta ponorka kde to začalo. Stále přežili a byli nedaleko odsud. Spojili jsme se a získali imunitu. Nakonec jsme dopluli do nějakého velkého města, které pomalu už začínala pohlcovat příroda a rozhodli jsme se, že zkusíme najít další. Pokud přežili tak jim dáme imunitu a začneme na novo.
Jak jsem se probudil tak mě pořád štípal nos od toho zápasu smrti a ještě pořád štípe. Tak silný sen jsem neměl dobrého půl roku. Vím, že to není o ponících a je to dost temný sen, ale některé na sepsaní stojí.
V tom snu to bylo už nějakou dobu od vypuknutí nákazy a přežívali jsme v nějaké velké ponorce. Byli jsme tam sice v bezpečí před nákazou, ale ponorka se začínala pomalu už rozpadat a docházelo nám i jídlo. Po nějaké době jsme narazili na nějaký ostrov kde byla budova něco mezi majákem a zámkem.
Už jsme byli z toho života pod vodou vyčerpaní a tak jsme se rozhodli, že ten ostrov prozkoumáme. Problém začal být v tom, že né všichni měli tu odvahu vyjít ven a né všichni co vyšli ven chtěli zůstat na tom ostrově a tak jsme se rozdělili na tři skupiny.
Ostrov byl opuštěný jen za majákem jsme našli 3 hroby. V ponorce nás žilo něco kolem 100 lidí a asi 70 se rozhodlo vyjít ven. Zbytek se rozhodl, že raději zůstanou nějakou dobu skytí. Našli jsme taky velkou jachtu u pobřeží a tak jsme se rozhodli, že ti co nezůstanou v ponorce ani na majáku vyplout dál.
Na ostrově zůstalo 50 lidí a zbytek z nás vyplul dál. Na ostrově to měli dobře zajištěné. Nebyl zrovna malý a dalo se tam leda cos pěstovat a taky se dobře rybařilo. Vypadalo to nadějně a než jsme vypluli tak jsme slíbili, že se jednoho dne vrátíme.
Zdálo se mi i o cestách co jsme tam prožili ale moc jsem si z toho nezapamatoval. Vím jen, že to trvalo více než rok a našli jsme tam venku jen smrt. Po roce jsme se vraceli zpátky a když už jsme byli nedaleko od toho ostrova tak jsme ve vodě našli něco jako malý plavací kontejner. Vyzvedli jsme ho na palubu a našli jsme v něm novorozeně a mělo u sebe lísteček s videokamerou.
Na lístečku bylo napsané, že ať se nepátrá odkud připlul a jestli ho někdo najde ať se o něj dobře postará, že to byla jediná možnost jak jej zachránit. Všichni jsme tušili, že asi pochází z ostrova s majákem a že se tam stalo něco hrozného. Proč by taky jinak dělali něco takového. Snažili jsme se tam dostat co nejrychleji, ale propukla bouře a naše loď to nevydržela.
Ostrov byl už na dohled a my jsme ztroskotali. Né každý to přežil, ale dítě jsme zachránili. Když jsme se vzpamatovali ze šoku tak jsme začali střílet světlice v naději, že na ostrově jsou stále v pořádku. Jediné co nás přivítalo byl hlukot moře a bouřky. Ostrov byl temný a zámek bez světel.
Věděl jsem, že nás zde nečeká nic dobrého, ale neěli jsme stejně na výběr a tak jsme se pomalu přibližovali k zámku. Když jsem došel k bráně tak jsem ji otevřel a v tom mě přes noc praštil silný zápach smrti a rozkladu. To byla asi nejhorší část snu. Jako bych ten pach hniloby cítil i doopravdy. Ani jsem se už nedíval dál, protože jsem stejně věděl co by tam čekalo. Jediné co jsem stihl zaregistrovat bylo jakési tělo hned vedle dveří a někdo se oběsil o světlo v hlavním sále.
Byli jsme uvězněni na ostrově smrti. Někdo nás ale zavolal za zámek a když jsme tam přišli tak jsme nalezli desítky hrobů tam dke byly jenom tři. Potom někoho napadlo podívat se na tu kameru co u sebe mělo to dítě.
Bylo to dítě vědeckého páru co zůstal na ostrově bylo klíčem k té nemoci. Mělo v krvi protilátku a stačila jediná kapka aby každý získal imunitu. Jejich záhubou se stala jiná skupina lidí co zde připlula na lodi. Měli mezisebou jednoho nemocného a pak to šlo jeden po druhém. Stalo se to krátce před naším příjezdem asi tak kolem měsíce.
Ti první měli tu výhodu, že je měl kdo pohřbít. Stalo se to když měla matka těsně před porodem. Když rodila tak bylo na živu už jen několik z nich. Ona porod nepřežila a otec z posledních sil dal dítě do toho kontejneru a donesl ho na pláž. Dla mu ten vzkaz a kameru co nahráli s nadějí, že jsou tam ještě živí lidé. Vzala si ho mořská hladina a to byl poslední záběr.
Našli jsme vysílačku a snažili se někomu dovolat. Trvalo to několik dnů, ale poté se nám ozvala právě ta ponorka kde to začalo. Stále přežili a byli nedaleko odsud. Spojili jsme se a získali imunitu. Nakonec jsme dopluli do nějakého velkého města, které pomalu už začínala pohlcovat příroda a rozhodli jsme se, že zkusíme najít další. Pokud přežili tak jim dáme imunitu a začneme na novo.
Jak jsem se probudil tak mě pořád štípal nos od toho zápasu smrti a ještě pořád štípe. Tak silný sen jsem neměl dobrého půl roku. Vím, že to není o ponících a je to dost temný sen, ale některé na sepsaní stojí.
Lidský život je jako květina. Ze začátku je to malé a nerozvinuté poupě, ale jednoho dne nádherně rozkvete a až příjde jeho čas tak uvadne a uschne. To, že je někdo jen malé poupě ještě neznamená, že nikdy nerozkvete.