06.02.2014, 15:57
To je těžké, Xsofte. Předně už jenom proto, že jsem fousatej tlusťoch a působím jako hroch, není vhodné do mně dlouho šťouchat. Na základce jsem byl fanouškem Tolkiena, což nikdo nechápal a když to nechápal, bylo to divné a co bylo divné, to se muselo automaticky hanit.
Uplatňoval jsem ale postup ignorace, pokud to bylo možné (má někdo něco na FB? Přátelé nejsou pokémoni, nemusíš mít všechny. Má pořád něco? Prostě ho bloknout), pokud neustále útočí dál, zkusit mu prostě vysvětlit, že on to sice nechápe, nebo se mu to nelíbí, ale tobě ano a jeho názor tě nezajímá a pokud nepomohlo ani to, kopnout ho kopytem do hlavy.
Nerad uplatňuji fyzické násilí, ale někdy prostě není na výběr a dokáže vyřešit hodně, když na to přijde. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého (což by si řada lidí a poníků měla opakovat neustále) a pokud někdo bude narušovat mojí svobodu, ano, budu se bránit a dost zuřivě. I když to mám jako poslední možnost.
Naštěstí věkem příchází moudrost, i když ne pokaždé. Děti do nějakejch patnácti jsou bestie, cokoliv je jiné, mají tendence týrat a dnešní rodiče nestojí ani za zlámanou grešli. Pokud my jsme se posmívali třeba invalidovi, zmlátil nás nejbližší dospělý a když jsme to řekli doma, zmlátili nás ještě víc. Dneska je to projevem charakteru. Takže ohledně základní školy je lepší držet tlamu a krok, nedávat svoje soukromé záliby najevo, je to prostě bezpečnější, jelikož šikana většinou znamená přesilu.
Po základce se toho moc nezmění. Děti už sice hrdě ječí, jak už nejsou děti, ale chovají se naprosto stejně. Tady se už ale objevují změny, takže jakžtakž jde nevšímat si ostatních a mít svůj styl.
Dospělý mezi dvaceti a třiceti je v podstatě jenom větší dítě, všemu rozumí a pokud někdo neuznává jeho pravdy, je hoden posměchu. Ale jde to zvesela ignorovat.
Nejlíp se broničí mezi dospělými nad třicet. Většinou jsou to otcové a mámy od rodin a většinou je už život naučil, že to poslední, co svět zajímá, jsou jejich názory. Pokud někdo má rád kreslené poníky, maximálně pokrčí rameny a prohlásí cosi o bláznu. Pokud ale byli zvědaví a zeptali se na důvod, proč koukám, mám na ploše, poslouchám proboha zrovna kreslené poníky, jde jim to krásně vysvětlit a pak to uznají, byť oni mají jiný vkus. Prostě se vám líbí něco jiného, tím to pro ně hasne.
Ale omlouvat se? Nikdy. Vysvětlit, ignorovat, nevšímat se, mlátit je kopyty, to ano, ale nikdy se neomlouvat. A ideálně dodržet tohle pořadí, plus upravovat podle věkové skupiny, kde se pohybujete...
Uplatňoval jsem ale postup ignorace, pokud to bylo možné (má někdo něco na FB? Přátelé nejsou pokémoni, nemusíš mít všechny. Má pořád něco? Prostě ho bloknout), pokud neustále útočí dál, zkusit mu prostě vysvětlit, že on to sice nechápe, nebo se mu to nelíbí, ale tobě ano a jeho názor tě nezajímá a pokud nepomohlo ani to, kopnout ho kopytem do hlavy.
Nerad uplatňuji fyzické násilí, ale někdy prostě není na výběr a dokáže vyřešit hodně, když na to přijde. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého (což by si řada lidí a poníků měla opakovat neustále) a pokud někdo bude narušovat mojí svobodu, ano, budu se bránit a dost zuřivě. I když to mám jako poslední možnost.
Naštěstí věkem příchází moudrost, i když ne pokaždé. Děti do nějakejch patnácti jsou bestie, cokoliv je jiné, mají tendence týrat a dnešní rodiče nestojí ani za zlámanou grešli. Pokud my jsme se posmívali třeba invalidovi, zmlátil nás nejbližší dospělý a když jsme to řekli doma, zmlátili nás ještě víc. Dneska je to projevem charakteru. Takže ohledně základní školy je lepší držet tlamu a krok, nedávat svoje soukromé záliby najevo, je to prostě bezpečnější, jelikož šikana většinou znamená přesilu.
Po základce se toho moc nezmění. Děti už sice hrdě ječí, jak už nejsou děti, ale chovají se naprosto stejně. Tady se už ale objevují změny, takže jakžtakž jde nevšímat si ostatních a mít svůj styl.
Dospělý mezi dvaceti a třiceti je v podstatě jenom větší dítě, všemu rozumí a pokud někdo neuznává jeho pravdy, je hoden posměchu. Ale jde to zvesela ignorovat.
Nejlíp se broničí mezi dospělými nad třicet. Většinou jsou to otcové a mámy od rodin a většinou je už život naučil, že to poslední, co svět zajímá, jsou jejich názory. Pokud někdo má rád kreslené poníky, maximálně pokrčí rameny a prohlásí cosi o bláznu. Pokud ale byli zvědaví a zeptali se na důvod, proč koukám, mám na ploše, poslouchám proboha zrovna kreslené poníky, jde jim to krásně vysvětlit a pak to uznají, byť oni mají jiný vkus. Prostě se vám líbí něco jiného, tím to pro ně hasne.
Ale omlouvat se? Nikdy. Vysvětlit, ignorovat, nevšímat se, mlátit je kopyty, to ano, ale nikdy se neomlouvat. A ideálně dodržet tohle pořadí, plus upravovat podle věkové skupiny, kde se pohybujete...