Asgardský princ se zaujatě prohrabával v kosmetické taštičce. Jeho milenka seděla naproti němu, sledovala ho přes okraj svého hrnku s kafem a psychicky se připravovala na další nápor otázek.

„A k čemu je tenhle barevný prášek?“ zeptal se najednou a vytáhl kulatou krabičku.

„To je pudr, Loki“ odpověděla Gina odevzdaně, „ to si holčičky patlají, aby se jim nelesknul ksichtík.“

Když se uvolila, že bude svého božského společníka učit o své rase, netušila, že to bude tak únavné.

„Takže všechna tyto umělá malovátka,“ řekl Loki, „používají smrtelné ženy k upoutání pozornosti mužů?“

„Jo,“ přitakala Gina.

„Midgarďané jsou divní,“ poznamenal Loki.

Obě ženy stály na hradbách, mlčky a nehybně pozorovaly horizont, jen vítr si pohrával s jejich plášti.
V náhlém popudu sevřela černovlasá bohyně ruku své smrtelné společnici.

„On se vrátí, vždycky se vrátil,“ vyhrkla, jakoby tím chtěla přesvědčit spíše sama sebe.

Obě se opět zadívaly na vrcholky hor lemující hranice království. Nebe bylo temné, jen nízko u země se honily bílé mraky.

Náhle oblohu prořízl proud oslnivého světla a Duhový most se rozzářil.

Stál tam, vítězný a hrdý, ve zlaté zbroji lesknoucí se v duhové záři.

Modré oči tmavovlasé bohyně se setkaly se zeleným pohledem smrtelnice.

„Náš chlapec se vrátil.“

Někdy přemýšlela nad tím, jaké by to bylo, kdyby se o tom všem dozvěděli obyčejní lidé tam venku.

Přece jen, pravidelně obcovala s bohem. To se poštěstí málokterému smrtelníkovi. Kromě Jane Fosterové vlastně nikomu.

Představila si sama sebe jako prorokyni ve stylu Johanky z Arku, zahrnovanou přízní a obdivem davu věřících, se svým božským milencem po boku.

Přímo toužila vidět výraz na tváři Steva Rogerse.

V duchu se zasmála.

Všechny tyhle představy měly malý háček. Vlastně docela velký háček.

Ti pobožní lidé by ji s vysokou pravděpodobností s radostí upálili na hranici jako heretika.

Její bůh byl totiž pohanský bůh.