“It is summer solstice, there must be a rational explanation…” mumbled Heimdall Silverwing during his night watch. Barely eight hours of sunlight passed and the night was coming back already. These new changes in day length forced him to pull long shifts, driving him crazy.
He looked up towards the Castle. There was something uncanny happening around. Animals had been leaving Canterlot en masse, bound east, taking cheer off Canterlot with them. The day before all Peacock butterflies left in a large colored cloud. All ponies felt the darkness lurking closer and Heimdall knew it was high time to act.

Watcher Heimdall

I see what you did there

Třináctá komnata

Všichni ji máme. Málokdo ji však otevře.

Ta moje skrývá různá neštěstí a strasti, trable, strach, avšak na druhé straně též vykoupení, pomstu, a zadostiučinění.
Jsem ale důležitá. Beze mě by totiž nebyla spousta věcí. Jakých? Na to si přijdete sami. Kdy? No přece věkem. Všichni stárneme.

A každého navštívím. Nemohu navštívit sebe pochopitelně, nemohu navštívit několik mých spolubydlících. Ale mohu navštívit každého, kdo je mimo, a přesto je součástí naší rodiny.

Třináctá komnata

Všichni ji máme. Málokdo ji však otevře.

Do té mé nahlédly za celou historii jen dvě osoby. Třebaže jich znám mnoho. Ten první a ten poslední.

Klerik se opíral špinavou botou o dračí hlavu. Hleděl do obrovského modrého oka a hlasitě se smál.
„Pokoušel ses o nemožné, draku, a doplatil jsi za to.“
Klerik se ponořil duší do drakovy mysli a získával tak cenné informace.
„Žádné tvé tajemství mi nezůstane skryto.“
Drak se pokusil zazmítat, ale velikánská Klerikova moc mu nedovolila.

Tajgar neměl jedinou šanci zabránit útočníkovi průlom své mysli. Veškeré tajné informace z nejvyššího vedení Hnízda se přelévaly do Klerikovy duše.
A pak to našel. Tajemství, které hrdý dračí samec nikdy nemohl prozradit. To, co jej činilo tak výjimečným.
„Ale copak to tady máme, ještěrko?“

Belsevan se připravil k odletu. Mladý dráček po jeho boku se otřel o obrův ocas.
„Budeš mi chybět, příteli,“ zapištělo mládě.
„I ty mně, maličký.“ Belsevan se otřel ohromnou nozdrou o drobounký dračí nosánek.
„Vrátíš se někdy?“ špitl dráček.
„Nejspíše ne. Hnízdo si mě vyvolilo.“
Mládě sklopilo hlavu a otočilo se k odchodu.
„Ale pokusím se o to,“ zařval Belsevan, a než se mládě stačilo otočit, vzlétl k obloze.
Belsevan naposledy obkroužil rodné hnízdiště a plný napětí zamířil k Velkým horám. Místu, kde se měl naplnit jeho osud.
Letěl jako motýl na konci léta s vědomím, že zima bude zlá.

Odbaveni trvalo uz nejak podezrele dlouho, nakonec celnik pokynul cele rodine, aby ho nasledovala do kancelare. Tam uz stal dalsi celnik a sklanel se nad jejich kufrem, ze ktereho vytekaly plavky, rucniky, ponozky a chleby s rizky v alobalu.
"Nejaky problem? Vite za necelou pulhodinu odletame..."
"Obavam se, ze je tu jisty problem", rekl celnik,"pane Babocko, muzete mi prosim vysvetlit, co je tohle?" A zvedl plastikovy pytlik na zip s podezrelym zelenym bylinnym obsahem. Pan Babocka se podival na syna: "Ja te zabiju, prisaham bohu ze te zabiju..."

Zprávě v televizi jsem nerozuměla. Ale všichni najednou zvážněli.
„Teino,“ obrátil se ke mně Jonas, „Ari a Elisa měli autonehodu. A… Ari nepřežil převoz do nemocnice.“
Pustila jsem ruku Jonasova bratra a vyběhla z restaurace. Zastavila jsem se až u vody. Ztěžka jsem oddechovala.
Hejno motýlů tiše dovádělo ve vysoké trávě. Jejich bezstarostnost mi připadala nepatřičná. Bez většího přemýšlení jsem popadla oblázek a hodila ho mezi ně.
„Táhněte!“ zakřičela jsem, zatímco se rozletěli.
Uronila jsem slzu. Nepatřila ani tak otci, kterého jsem neměla šanci poznat. Oplakávala jsem skutečnost, že už žádná další šance nepřijde. Poslední šance mít ještě nějakou rodinu.

Konečně vlastní postel!
Teina se usadila vedle mě. Povídaly jsme si, když najednou pravila: „Mami, nic mi do toho není, ale vlastně jsem si uvědomila… anebo ne.“
„Ale já tě poslouchám,“ odvětila jsem.
„Jen mi došlo, že jsem tě nikdy neviděla s chlapem, nebo třeba jít na rande.“
„A taky neuvidíš,“ vzdychla jsem, „ne že bych v tomhle stavu ještě někam šla.“
Vzala mě za ruku. „Takhle nesmíš uvažovat. Léčba skončila, dáš se do pořádku, třeba pak změníš názor.“
„Nezměním. Ani tvého otce jsem nechtěla. Nepřitahoval mě.“
„Proč ne?“ podivila se.
Nemělo cenu jí lhát: „Mě totiž muži nepřitahují vůbec.“

„Není jiná možnost, musíte portálem projít!“
„Ale mistře...“ Natalie se sevřelo srdce. Už jednou přišla o matku. Mistryně řádu se pro ni stala náhradním rodičem. Odmítala přijít o další osobu vpuštěnou do srdce. „Když to uděláte, nebudete moci projít!“
„Mé dítě, věř mi, že pokud tu zůstanete, zemřete. Portál je poslední možnost!“
„Ne! Odmítám!“
„Nebuď sobecká! Alespoň pro jednou! Ve světě bují zlo a máš možnost před ním varovat! Projděte tím portálem a zachraňte životy!“
Feeble přistoupil k Natalii. Srdečně ji objal. „Tohle není místo pro nás. Pokud neodejdeme, chytí nás a vsadí do mučidel.“
Pokývla.
Vykročili a společně zmizeli.

Ještě stále cítila dozvuky jeho doteků na své holé kůži. Otřásla se. Částečně vzrušením, ale bylo v tom i něco jiného. Měla strach.
Stálo jí těch několik krásných okamžiků za to? Co kdyby se o tom dozvěděl…? Nechtěla ani pomyslet na to, co by přitom cítil. Najednou jí bylo těžko i u srdce. Proč to udělala? Poskvrnila jejich ctnostný a nevinný vztah plný důvěry hnusnou a odpornou zradou.
A v tom přišel, hezky se na ní usmíval, netušíc, co za odpornosti si v sobě nesla. Pohladil jí na tváři a políbil na ústa. Do očí se jí vehnaly slzy lítosti.

“...there might still...be some time left…”
Desperation and fatigue made Dawnflash lose sight of the plains he was racing through. There was no magic power left to spare and without its support he wouldn’t last for long at this pace. It was his choice to stay in Equestria and disregard his own kin.
“...just one more hill...please wait for me…”
Reaching the top of the last hill confirmed the unicorn’s deepest fears: Lumar was in flames. The Lightbringer citadel had fallen and the city’s smoldering ruins brought tears of utmost regret to his eyes.
“My family...forgive me.”