„Rarity,“ vysoukal ze sebe nervózně a jemně vzal svou milovanou za kopýtko, „já… chtěl bych ti- ne, musím. Musím Ti něco říct. Už od prvního dne v Ponyville, od okamžiku, kdy jsem Tě poprvé uviděl… cítil jsem, ž-“
„Já vím, můj Spikey Wikey,“ přerušila ho Rarity, „sama jsem čekala na pravou chvíli. Pořád jsem vyhlížela nějaké znamení, něco, co by mi dodalo jistotu, že to tak má opravdu být, ale… asi ten okamžik budeme muset vytvořit sami.“
„Rarity… takže ty-“
„Šššš, už nemluv, Spikey Wikey.“ Objala dráčka kopýtky a hluboce se mu zadívala do očí. Jejich rty se poprvé setkaly.

"Dippere, NE!" vyjekla Mabel a strčila Billa do silového pole, načež skočila za ním. Čas okolo bubliny se zastavil. Ona se otočila k bytosti, která sice málem zničila svět, ale taky dala dohromady jejich rodinu. Jakžtakž.
"Pane Ciphere? Jste v pořádku?"
"Co je tobě po tom!"
Mabel se usmála, když se Bill schoval pod svůj klobouk. "Mám návrh. Obchod, který se naskytne jednou za život."
"Předem: NE."
"Můžete bydlet se mnou."
Bill pozvednul klobouček. "Cože."
"A já vás naučím, že svět může být podle vás i bez apokalypsy. Navíc vám nic neudělají."
A modrý plamen zpečetil jeho poslední obchod.
"Dobře."

"Bille, můžeš mi prosím konečně říct, kam mě vedeš o půlnoci a poslepu?"
"Nope, ještě ne," usmál by se, kdyby měl jak. "Ale jsem si jistý, že se ti to místo bude líbit."
"Dipper říkal, že něco plánuješ."
"Stromek všechno prozradí. Takže, kometko, na tohle místo jsem narazil úplnou náhodou. Jsi první lidská bytost, která ho kdy spatřila."
Mabel sundala z očí šátek. "...lesní palouk."
"Haha, zklamání~ To není všechno, kometko. Sleduj." Bill mávnul svou vycházkovou holí těsně nad zemí, a z trávy se vynořilo hejno světlušek.
"..tolik světýlek!"
"Líbí?"
"Bille, víš co tohle znamená? Dlooooooouhé přátelství."
"V to doufám."

Oheň ozářil kruh vážných tváří okolo ceremoniálního ohniště. Poníci se navzájem uchopili za kopýtka.
„Zář ohně nás všechny volá,“ ozval se osamělý hlas.
„Spojme se v bratrský kruh,“ zahromovalo shromáždění v odpověď.
„Zář ohně nás všechny volá.“
„Věrný buď druhu druh!“
Předstoupil Vůdce. „Scootaloo,“ oslovil klisničku na opačné straně ohniště, „nadešel čas, aby ses připojila ke svým sestrám. Jsi připravena?“
„Předstup.“
Klisnička doškobrtala k Vůdci a odhodlaně pohlédla na vlajku Equestrie.
“Slibuji, že se budu snažit hledat pravdu a lásku, být prospěšná své vlasti a zachovávat zákon světlušek.
K tomu mi dopomáhej Celestie.”
„Vítej mezi nás, Scootaloo,“ rozlehlo se tábořištěm.

Slunce se právě schovávalo za obzor. V prohlubující se tmě sklouzl pohled klisničky na tančící světélka.
Se smíchem se mezi ně vrhla. Skoro každý večer světlušky proháněla a snažila se je chytat, i když žádnou nikdy nechytila.
Ale tentokrát její pozornost upoutala jedna světluška, která skoro jako kdyby svítila všemi barvami duhy. Úplně jí byla okouzlena. Tak moc ji chtěla! Sledovala její pomalý let a chytala…
… Dokud světluška nezmizela v záblesku kouzelné střely a dokud se klisnička neocitla v náhlém objetí své těžce oddechující matky.
„Mami, co jsi s tou světluškou udělala?“
„To nebyla světluška, zlatíčko. To byla bludička.“