Trixie se pohledem snažila propálit papírek s číslem.
„Já říkala, ať si neděláš velké naděje,“ prohlásila vedle ní Starlight, „víš, kolik lístků do tomboly prodávali.“
Na pódiu mezitím vyhlašovali další cenu. „A dále máme tento nádherný pár křídel, věnovaných L… Lu… Larsonem? Zvláštní jméno, asi nějaký batpony. Kdo se stane jejich šťastným majitelem?“
Trixie zasvítily oči. Neudržela se. „Třicet devět! Třicet devět!“
„Třicet devět!“ Vyhlásili.
„JO! A máš to, Sparkle!“ Trixie vyskočila a významně ukázala na nedalekou princeznu. „Trixie se stala tebou rovná!“ dodala a rozběhla se uličkou pro cenu.
„Je jí jasné, že to je jen karnevalová maketa, že?“

Upřeně jsem se mu díval do očí. A pak jsem provedl výpad.
Bez problému ho odrazil. Pokračoval jsem dalším. Ten také. A dál.
Neřešil jsem, že se snažím porazit vlastního otce. V tomto případě šlo o princip. Nemohl jsem ve svém přesvědčení jen tak ustoupit.
Tak jsme se s tátou přetlačovali, než jsem to zahlédl. Tu jiskru v oku. Odtáhl jsem se a znovu zhodnotil své možnosti.
Teď už mi byla situace jasná. Nebyl to rovný boj. Přikývl jsem na podmínky moc rychle.
Udělal poslední kolečko na čtverečkovaném papíře. A protáhl pětici. Zvítězil.
„Tak. Teď si běž uklidit ten pokojíček.“

"Ale to není, co jsem si objednala..." Jakmile jsem to řekla, zalitovala jsem svých slov. Modlila jsem se, že to táta neslyšel, ale ten už mával na číšníka.
"Tati, to je v pohodě-"
"Promiňte, ale tohle není, co jsme si objednali."
"Tati, stejně jsem chtěla tohle zkusit-"
"V tom případě se omlouvám, pane."
"Je to v pořádku, já si to klidně dám-"
"No to je fajn že se omlouváte, dostaneme prosím naši objednávku?"
"Tati-"
"Samozřejmě."
A tak jsem sledovala, jak moje večeře zase odchází, a uvědomovala jsem si, že se mi zrovna zachtělo změnit objednávku.
Jenomže můj táta je bojovník.

“Je vážně hezká.”
Tak si s ní promluv.
“Copak to jde? Ani nevím, jak začít. Nemůžu k ní prostě jen přijít.”
Proč ne. Stačí když řekneš i to pitomé ahoj.
“Jo jasně. A pak mě bude mít za magora.”
Proč by tě měla mít-
“Neodpovídej!”
Co teda navrhuješ?
“Třebaaaa, zjistím si kde bydlí a pak jí nechám před dveřmi květiny.”
Myslel jsem, že tě nemá považovat za magora.
“....”
“Pane? Chcete si už objednat? Mumláte tu už deset minut.”
Nepanikař a opakuj po mě:
“Ještě dvě minuty, prosím. Ale… nechtěla byste po práci nějak zajít?”
Vidíš. Bylo to tak těžké?

Zírala na stůl obložený občerstvením. Dej si košíček, ozval se vnitřní hlas, stačí natáhnout kopýtko. Nebo použij magii, vlétne ti do úst raz dva… Hlas byl svůdný, ale věděla, že nesmí podlehnout. Bylo by to hrozné faux pas. Hlas pokračoval naléhavěji: Zákusek se šlehačkou! A dortíky! Jen si vezmi! Kdo by se ti odvážil odporovat? Když to chceš, vezmi si to!!! Cítila, jak se jí natahuje kopýtko, když ji pod stolem kdosi nakopnul.
“Jste v pořádku, Veličenstvo?” Zašeptala jí nervózně do ucha sekretářka.
Celestia zamrkala a rozhlédla se.
“Promiňte, pane velvyslanče, mohl byste to zopakovat? Na chvíli jsem ztratila koncentraci…”

„A tyto hlasy, mluví k vám už dlouho?“
„Ani ne… No, jak se to vezme… Začalo to před rokem. Šel jsem ulicí, a najednou někdo vyšel zpoza rohu proti mně. A v ten okamžik jsem to slyšel. Hlas, jako kdybych měl někoho uvnitř ucha.“
„Mhm. A ten druhý?“
„Ten se přidal o půl roku později. To se první objevoval pravidelně, druhý ho začal doplňovat.“
„A co vám tyto hlasy říkají?“
„Já nevím. Ani si nejsem jistý, jestli mluví na mne.“
„Promiňte?“
„Mluví svahilsky… Nebo nevím, já ten jazyk neznám. A když se jich na něco zeptám, tak mě začnou okřikovat.“

Amerika.
Země, kde se může s chudáka stát milionář přes noc.
Země, kde vám k úspěchu stačí jen pár dolarů.
Země, kde symbol dokonalosti znamená nádherný řadový dům, s velkou zahradou, ženou a dětmi.
Tak to je americký sen. Něco, za čím se žene každý a také se to každému jednoho dne podaří.
A já k nim samozřejmě patřím taky. Můj dům je bez rozdílu stejný, jako ostatní ulici. Má manželka je poslušná.Naše děti jsou dobře vychované a po zahradě nám běhá labrador.
Přesně dokonalý život…
Ovšem dokud nezazvoní budík a můj “americký sen” se změní na pouhým sen.

Bylo to úžasné místo. Barevné, plné života. Kam jsem dohlédl, tam jsem viděl tvory připomínající poníky. Velcí si spolu povídali, malí skotačili.
Z těchto tvorů si mě jedna klisna všimla. Kráčela ke mně. Její hříva, vznášející se jak ve větru, plná hvězd, mne ohromila, a můj úžas jen umocnily její tyrkysově modré oči.
Promluvila na mne.
„Probuď se.“

Rozespale jsem se rozhlédl. Byl jsem zase ve svém zatuchlém, předraženém pokoji, s permanentním zvukovým doprovodem vzdálených sirén Chicagské policie.

„Jaká byla noc, Luno?“
„Klidná. Pouze se mi do Dreamnetu poslední dobou dostává moc cizích tvorů. Vážně už musím nastavit ten firewall.“

Tak jsem se rozhodla tenhle nesmysl zkusit. Ale jen, protože mi to poradil Sharp.
Říkal, ať začnu... ať začnu vlastní myšlenkou. Hm...
20.05 - sedím v koši na Drakonisu. Je večer. Je tma. Je hezky.
Tohle nejspíš piráti po večerech nedělají.
Jenže co jsme my za piráty?
Haha, ti s pravidly a tajemstvími a společným cílem.
Jeskyně? Ne. Přežití.
20.30 - slyším hru na housle. Hospoda? Sharp? Někdo jiný?
Hraje hezky.
Chtěla bych si zatančit. Ale co když spadnu dolů?
Mám křídla.
Mám to ale štěstí.
Ani tak bych asi neměla padat.
20.49
Čeho se bojím?
Vždyť oni mě chytí.

"Rarity, možná bys měla trochu zpomalit, poslední dobou toho děláš opravdu hodně..."
"Nesmysl, drahoušku, všechno je naprosto manikif!"
"...myslíš manifik?"
"I tak se to dá říct. Chtěla jsem ti představit svou novou módní kolekci, potřebuju názor někoho, kdo mě neviděl pracovat."
"Vidím tě pracovat dnem i nocí! Rarity, poslouchej, máš kruhy pod kruhama pod kruhama pod očima!"
"Ale zlatíčko, haha, ty dnes jsi opravdu nejvtipnější, haha, hahaha, HAHAHAHA-"
"Rarity, chtěla jsi mi ukázat ty šaty."
"Och, ano, pravda. Děkuji ti, drahoušku. Tak tedy: představuji ti novou módní kolekci... 'Americký sen'!"
...
"Rarity."
"Hm?"
"Přišila jsi vlajku na orla. Potřebuješ pauzu."