Celestie hlasitě polkla a horký vonící čaj jí sklouzl krkem až do žaludku, kde příjemně hřál. Dívala se oknem na vzdálenou siluetu Canterlotu.
Prostě musím přijít na jiné myšlenky. Po těch tisících letech starostí o celou Equestrii má každý nárok na drobné vladařské zešílení. Chce to jen trošku relaxace.
"Ten čaj se ti neobyčejně povedl, Twilight. Je příjemné občas strávit odpoledne jen takhle ve dvou, když nás nikdo nevyrušuje."
Dokonce i Spike dnes opustil stromovou knihovnu. Aby ne, když ho Celestie nechala doručit dopis z azbestového papíru a on musel do zámku po svých.
"Dovol mi, abych ti také nalila," nabídla se princezna a nechala dolevitovat konvici nad jednorožčin šálek.
Dvořanům už začíná připadat zvláštní, jak poslední dobou zanedbávám své žačky. Nejvyšší čas to napravit.
Konvice sebou cukla a sprška čaje se rozstříkla všude kolem. Twilight vyjekla, jak na její bříško dopadly kapky žhavého nápoje.
"Jejda," poděsila se princezna tak přehnaně, že i nejprkenější člen Ponyvillských ochotníků by zněl autentičtěji. "Každé kapky takto skvostného čaje by byla strašlivá škoda. Hned to spravím."
Na to přiblížila tlamičku k jednorožčině kůži a kapky jednu po druhé nasávala. Měla určitý záměr a aby si byla jistá, zkontrolovala pohledem Twilightinu tvář. Okamžitě se zarazila. Zářil na ní nemožně široký úsměv.
To snad musela pochytit od Pinkie. V očích má ale opravdové nadšení. Neměla jsem se nechat překvapit. Že je Twilight trochu zvláštní jsem přece vždycky věděla.
"Je čas pro trochu lenošení -- pojďme se rozvalit do polštářů," zavelela Celestie a usadila se do kouta vybaveného pro pohodlné čtení lehčí literatury. Twilight přiskákala za ní a než dopadla mezi polštáře, stačila něco schovat za zády.
Má pro mě překvapení? I s mými tisíciletými zkušenostmi nedokážu tuhle klistničku odhadnout. Nakonec, to je dobře.
Otočila se na Twilight: "Mohla bych tě požádat o laskavost? Po tom posedávání jsem celá zmuchlaná a potřebovala bych probrat peří, ujala by ses toho?"
Twilight zakývala hlavou. Pak zanořila své rty do opeření princezniných křídel a pírko po pírku narovnávala do pozic vhodných k letu. Byla trochu zbrklá, ale rozhodně jí nechyběla snaha. Bylo to svým způsobem roztomilé. Celestie konečně cítila, jak z její hlavy začínají mizet myšlenky na cokoli mimo zdi tohoto pokoje.
Byla si jistá, že teď už ji téměř nic nedělí od okamžiku, kdy celý okolní svět přestane existovat a ona bude konečně vysvobozena ze svého zakletí, a tak zašeptala: "Teď použij jazyk, na takovouhle práci je nejcitlivější."
Ozvalo se šustění papíru.
...
"Twilight. Ty si píšeš poznámky."

Jediné, co mi ještě může pomoci, je pořádný hřebec. Tak zněla myšlenka, se kterou Celestie svolávala dnešní gala.
Jenže když se dívala kolem sebe, viděla samé slabé, zdegenoravné nebo přestárlé šlechtice. Dumala, kam se poděli ti svalnatí rytíři jejího mládí, kteří se opili, zdemolovali sál, a pak se probouzeli v komnatách šťastných dvorních dam.
Bloudila davem, bez cíle, protože všechny slibné jedince už dávno vyloučila. Stačilo pár slov, aby poznala, že všechno hrají. Teď už se jen snažila vyhýbat své sestře a nějak přežít do konce večera.
Když tu se rozletěly vstupní dveře a do sálu vstoupil ještě jeden pozdní host. Lokaj ohlásil jméno: "Princ Parafín ben Mazut ze Sedlové Arábie."
Celestie věděla, že tohle on. Na něho celou dobu čekala. Rázný, silný, vznešený. Na chvilku v ní dokonce vyvolal strach.
Věděla, že v Sedlové Arábii mají velmi tradiční pohled na vztahy. Jenže se říká, že právě takovéto slavnosti v cizích zemích jejich nobilita vyhledává, aby se alespoň na chvilku vyprostila z železných okovů tradice. Nejradši by se k němu rozběhla a zabrala si ho pro své cíle.
Jenže nemohla, co by si o ní pak všichni poníci pomysleli?
Nenápadně protančila rušným sálem, občas s někým prohodila zdvořilostní frázi, až stanula před svým cílem. Jejich pohledy se střetly. Celestie svůdně přivřela oči. Rozhodla se, že nebude nic skrývat. Byla si téměř jistá, že oběma jde o to samé, a i kdyby došlo k nějakému nedorozumění, už se stejně nejspíš nikdy neuvidí.
Lehce se uklonila. "Je mi potěšením přivítat každého krásného tajemného cizince, který zabloudí na můj hrad," chtěla říct Celestie. Jenže neřekla. Řekla to její sestra, která přikráčela z druhé strany.
Oční kontakt byl rozbit. Díky tomu ale nespatřil její vyjevený obličej.
Ben Mazut se uklonil jen o milimetr víc: "A je mým potěšením oplatit přivítání každé krásné majitelce hradu, do kterého zabloudím." Pak ji uchopil za levou přední a políbil její zlatý nákopytník.
Celestie se nevzdala: "Čemu vděčíme za vaši návštěvu, mohu-li vědět?" pokusila se upoutat zpátky pozornost.
"Náhodě," odpověděl a hned se zas otočil k Luně.
Zatraceně, proč spolu musíme soutěžit? Nejradši bych vás všechny vzala do své ložnice. Jenže nemůžu. Co by si všichni pomysleli?
Pak už se nedokázala dostat do role. Jen poslouchala jak se Luna s Parafínem baví o hvězdách, o tom která je ta nejkrásnější, samozřejmě to měla být Luna, bylo mu úplně jedno že měsíc není hvězda, potom sledovala jak si berou sklenky vína, mizí v davu návštěvníku, odcházejí po schodišti k soukromým komnatám.
Nejradši by ho spálila v jaderném ohni sluneční záře a s ním všechny v sále. Pak už by se nemusela starat o to, co si kdo pomyslí o ní a o jejích touhách.

Touha se může týkat mnoha pojmů. Touha po klidu, moci, po respektu, přátelích, štěstí... Po lásce.
Zrovna teď posedla Celestii taky jistá touha. Touha zarazit Discorda P. Sullivana a Pinkie Dianu Pie do země. “Co vás to vůbec napadlo?! Tušíte, jak blízko jsme byli k apokalypse?!”
I růžová klisna, i pestrý draconequus na ni hleděli provinile a se sklopenýma ušima. Luna se snažila nedat najevo nervozitu ze sestřina vzteku. No a potom tu byl Sombra, trochu otráveně postával vedle Luny a snažil se nedat moc najevo, že je naprosto slepý. Stál ztuhle jako solný sloup, aby do ničeho nenarazil, protože by tak mohl přijít o ten zbytek hrdosti, který ještě měl.
Do tohoto zmatku, ve kterém už jste se snad alespoň trochu zorientovali, vstoupila nová postava, nový hlas. Byl šedý a monotónní, stejně jako jeho majitelka. “Přišla jsem hned, jak to šlo.”
Pinkie Pie se vrhla okolo krku šedé klisně v kožichu. “Mauuuuuud!!! Co tu děláš?"
"Neřekla jsem, abys mrtvý poníky neoživovala?”
Její sestra sklopila hlavu. “Ano, řekla, Maud.”
“Dobře. Tak si to laskavě přerovnej, ano?”
“Přerovnám, Maud.”
Maud Pie si držela jistý, klidný hlas, jako by o nic nešlo. Zároveň z ní zářila aura osoby, kterou musíte respektovat. Celestii se v hlavě pomalu začal rodit určitý nápad. Asi už ví, na koho hodí svůj nejnovější problém.
~~~
“Promiňte, princezno, asi jsem Vám nerozuměla,” řekla Maud monotónně. “Co že to po mně chcete.”
“Vaše sestra vás dostala do pozice opatrovnice krále Sombry. Hodně štěstí.” A s tím princezna Celestia zmizela. Luna zaváhala; nechat zemského poníka s manipulátorem, i když zbaveným magie a zraku, to neznělo jako její sestra. Pak si ale vzpomněla, že tohle není canon, nechala to plavat a vytratila se také.
“No dobře. Pojďte, náš dům je tudy.”
Vzala ho za kopyto a nepříliš šetrně ho vlekla do neznáma.

Co ji opravdu vytáčelo byl fakt, že Pinkie byla "kouzelnou mapou" odvolána a nemohla pomoct.
Takže usedla, pohladila Bouldera a přemýšlela, co dál.
Sombra si nestěžoval. Přemýšlel, jak odsud. Mohl utéct, ale kam? Kamenná farma mu nic neříkala. Doufal, že během měsíce svého vězení pojedou do civilizace, třeba pro zásoby.
Hm. Element Smíchu. Čekal jiné příbuzné. Limestone nevrle zamručela a tím skončila veškerá konverzace. Maud Pie také mnoho nepromluvila. Hlas nikdy neopustil klidnou tóninu. Bylo to fascinující.
*
Něco s ním zatřáslo. Nadskočil, a kopyto na rameni rychle zmizelo. “Himlhergot jsem se lekla!”
Limestone.
“Dávej na ten aparát bacha! Vypíchneš někomu oko!”
Něco před ním klaplo na stůl. Nahmatal horkou misku, polévku. “Lžíci nedostanu?” frknul.
Maud odvětila: “A trefíte se do talíře?”
Limestone vyprskla.
Zavrčel. “Nezahrávej si s králem!”
Slyšel blížící se kroky, a potom hlas sotva kousek od něj. “Žádného nevidím. Vidím poníka neschopného ocenit pomoc, co v životě nepil polévku. Ale měl by, protože bude pracovat stejně jako ostatní obyvatelé farmy.” Kroky se otočily, vrzla židle a Maud se věnovala večeři.
...
Co jde na něco takového říct?
~~~
Maud teď svého rohatého zajatce hledala. Našla ho opřeného o dřevěnou podpěru větrného mlýna. Vypadal skoro mírumilovně, nebýt rudého rohu. Slepě sledoval západ slunce.
Napadlo ji, jaké to je, probudit se a nevidět. U kopyt všechno a mrknutím oka pryč. A najednou jí došlo, co viděla Fluttershy v Discordovi a co ona vidí v Sombrovi - moc jim přerostla přes hlavu a někdo “dobrý” ji na ně shodil. Potřebují někoho, kdo jim bude ukazovat cestu.
“Jakou barvu ten západ slunce má?” zeptal se náhle Sombra.
Zadívala se na zapadající slunce. “Červenou.”
“A farma?”
“Převážně šedou.”
“A tvoje oči?”
“!...zelenou.”
“Rád bych je někdy viděl.”
Na jejích tvářích se odrazila červeň západu slunce. Už podruhé během Sombrova pobytu na farmě se usmála.

Po cestě se zbožím do města Maud seděla na voze a četla si. Neunikl jí ale veselý a spontánní smích zepředu, kde se Limestone pomalu ale jistě sbližovala s temným diktátorem.
Tiše si pro sebe zamručela.
Sombra už byl na farmě dva týdny. Veškerá vznešenost z něj opadla a on se začal chovat jako obyčejný mužský. S jednou výjimkou: miloval krystaly. Když na to Maud přišla, začala s ním trávit mnohem více času dobrovolně. Začala ho učit poznávat horniny a krystaly po hmatu, a odnesla si z toho hezké zážitky.
Bylo těžké uvědomovat si, že nemrtvý král poputuje zpátky do hrobu.
Také se jí nelíbilo, že se baví s jejími sestrami více než s ní. Tehdy ji napadlo, jestli náhodou nepropadla něčemu, co nechtěla pocítit.
A potom přišla ta parta klisen.

K jeho úlevě dorazili do města. Sombra už byl z Limestone a Marble unavený. Trochu mu chyběla mlčenlivost třetí sestry, ale ta zmizela a on ji bez očí těžko najde.
V ruchu městečka se Maudino křičící mlčení ztratilo úplně. Zato se objevilo několik neznámých hlasů a začalo se mluvit o cenách a kvalitě a obchodě vůbec.
Postavil se vedle vozu a trpělivě naslouchal.
"Ahóoóój!" zvolal náhle někdo.
"Hoj fešáku!" Kolem Sombry se začalo točit několik čtveřic kopýtek. Maud to uviděla a sklapla knihu.
"Co to sem Pieovi přitáhli za svalovce?"
Ale než si mohly mladičké klisny dovolit víc, předstoupila. "Odstupte prosím, děvčata. Ten je zabraný."