Hra, kterou v současnosti (únor 2015) hraji a kterou bych chtěl rozepisovat se jmenuje Empire: Total War

Frakce: Rakousko (skoro Rakousko-Uhersko, ale mějte na paměti, že na začátku 18. století ještě R+U nebylo)

Letopočet: Začínáme na 1700. (Hra končí na 1800)

Cíl: Dobít 40 oblastí plus udržet Vídeň.

Počáteční situace: Takový krátký úvod. Rakousko je národ zastaralý, avšak velmi ambiciozní. Většina kultury, inteligence a zbrojní výroby je orientována kolem Vídně, která je centrem celé monarchie a sídlem císaře, Leopolda I. Na severu vlastní ještě Čechy, Moravu a Slezsko, které mají silně rozvinutý textilní průmysl a i nějaká ta menší posádka se zde najde.

Je důležité říci, že města se tu dělí na tři takové skupiny. Větší (které mohou mít budovu pro pěchotu, námořnictvo, zábavu, vládu a dělostřelectvo) a Menší, které se dělí na dvě další skupiny. Obě menší mají na začátku stejný rozvoj, ale později je možnost je specializovat a to více na vládní, tedy město bude více orientováno na peníze (více daní) nebo na vojenské, tedy bude zde možnost cvičit lepší jednotky než domobranu.

Rakousko začíná se dvěma Většími městy (Vídeň a Praha) a dále se čtyřmi menšími (Severní Chorvatsko, Transylvánie, Slovenskomaďarsko (hlavní město je tam Prešpurk) a Slezsko.

Armáda je velmi zastaralá, vesměs spoléhá na domobranu a na starší jednotky, například pikenýry, což není moc výhodné.

Počátek hry probíhal vcelku mírumilovně. Jeden z mých prvních kroků bylo, uzavřít co nejvíc obchodních dohod, abych mohl profitovat a propuštění většiny zastaralých jednotek (zejména pikenýrů).

Ihned jsem začal cvičit Řadovou pěchotu, která má celkem 150 vojáků na regiment (nutno podotknout, že řadová pěchota Rakouska je trochu slabší než ostatní, proto to kompenzuje počtem. regimenty jiných zemí mají jen 120 mužů). Částečně se to dá kompenzovat bodáky a formacemi.

První výzkum, který jsem zadal byl tzv. zátkový bajonet. Jedná se o první bajonet ve hře, ale je velmi důležitý, protože většina armád světa bajonet na začátku nemá! Ačkoliv zátkový bajonet znemožňuje po nasazení střelbu, ve správné chvíli se jedná o velmi dobrého společníka.

Zbytek financí jsem věnoval výstavbě zábavy (některá menší městečka, ze kterých není řízena provincie poskytují důležité komponenty (víru, zemědělství, průmysl, zábavu, vzdělání)) a vylepšování infrastruktury (zlepšuje pohyb po mapě a přidává i nějaké bonusy k růstu bohatství měst a tedy i k zisku z daní).

Poslední věc, kterou jsem v tomto období udělal byla změna některých ministrů. Post financí nově obsadil Karl Feuerbach, který zlepšil příjem z daní a částečně i uklidnil situaci s měšťanstvem, protože nebyl zpátečnický, jako předešlý ministr.

Pak přišla válka. Nutno podotknout, že nedobrovolná.

Severní soused, Polsko - Litevský stát, stupňoval nesmyslné požadavky. Po jejich odmítnutí mi vyhlásil válku. Nicméně na to jsem přesně čekal a okamžitě proti němu vyslal své jednotky z hranic. Díky zátkovým bajonetům a také díky trochu složitější manévrovací taktice jsem zvítězil v bitvě u Krakowa (1706) a následně postoupil až na sever k Baltskému moři, kde jsem dobyl město Gdaňsk (1706) (Menší město, finanční), důležité přístavní a správní město.

Abych umírnil populaci a zlomil její odbor, ponechal jsem část jednotek, regiment řadové pěchoty a jeden regiment tzv. Pandurů (Rakouské speciální lehké jednotky - nemají formace, mají delší dostřel a jsou vhodní na přepady), a odpustil daně.

Zbytek armády poté zaútočil na Varšavu (Velké město).

Polský národ je velmi nezkrotný. Varšavu se mi podařilo dobýt poměrně snadno. Už v zimě 1706 v jejích ulicích vlály Rakouské vlajky. Nicméně Už v roce 1708 propuklo povstání, které bylo nutno utopit v krvi. (a to i přes odpuštěné daně a velkou posádku). Povstání bylo záhy potlačeno, ale v roce 1710 a 1711 vypukly další dvě a teprve to třetí bylo konečné. Nicméně, Poláci se nevzdávali a stále spoléhali na Litevské spojence, že je zachrání.

Pomoc přišla, ale z úplně jiné strany.

Rakousko bylo zmožené válkou, přesto díky dobré přípravě byly ekonomické dopady minimální. Nicméně situace se doslova nabízela k tomu, aby někdo zaútočil zezadu a tak se stalo. Osmanská říše, odvěký nepřítel Rakouského mocnářství vycítil možnost a vyhlásil císařství válku.

Je třeba říct, že u Vídně a v Maďarsku se nacházela jen malá posádka a zálohy. Na straně Turků byla ale situace ještě horší.

Leopold I na začátku uvolnil nemalé prostředky, aby vybudoval obchodní flotilu a ta nyní přinášela své ovoce. Díky postavení obchodní stanice na Pobřeží Slonoviny v Africe, proudily do Evropy zásoby sloních klů a díky rozsáhlým obchodním kontaktům byly prodávány za velmi vysokou cenu.

Ze získaného bohatství byla postavena zcela nová armáda z vídeňských, maďarských, slovenských a také českých dobrovolníků, kteří se přihlásili na další "křížovou výpravu" proti Turkům. A do čela armády nebyl postaven nikdo jiný, než slavný Princ Evžen Savojský! (Přečtěte si o něm někdy něco, super člověk)

V té době byl také ukončen další výzkum, který zvrátí bojiště války, kartáčová střela.

Není proto divu, že v roce 1712 bylo dobyto celé Chorvatsko a už v roce 1713 byl dobyt Bělehrad (předkové Švejka asi zajásali ). Obyvatelstvo sice na jednu stranu uvítalo, že už nejsou pod nadvládou turků, ale jakožto ortodoxní křesťanům se jim moc nelíbilo být pod vládou katolického mocnářství. Přesto neproběhlo jediné větší povstání, až na pár stávek dělníků.

Princ Evžen Savojský pokračoval směrem k Moldávii, kde se střetl s prvními řádnými jednotkami turků. Pořád se ale jednalo jen o místní posádky, nyní sice sešikované, ale stále slabě motivované a slabě vyzbrojené. V bitvě o Bukurešť (1714) byla turecká armáda zničena.

Nutno podotknout, že Princ Evžen Savojský pobíral cenné zkušenosti, které se mu pak velmi hodily dál. Avšak jeho vojsko bylo nyní vyčerpáno dlouhými boji a proto se rozhodl nabrat síly na další pochod a počkat na další posily a doplnit stavy.

Bohužel zprávy od špehů nebyly přesné. Na Bukurešť se v roce 1715 přiřítila velká turecká armáda, která měla i dva regimenty Janičárů, nejelitnějších jednotek Turecka (avšak vyzbrojených jen na kontaktní boj).

Tentokrát ale Rakousko opět zachránila technologická převaha, neboť dorazily nové pušky, kdy byl zátkový bajonet nahrazen tulejovým, tedy nasazovacím. Znamenalo to, že voják mohl střílet a měl i bodnou zbraň.

Turecké jednotky zaútočili na posádku skrytou v místní radnici, která střílela z oken, kryta děly na menší hoře nedaleko města. Osmani počítali s lehkým vítězstvím a vůbec si nepřipustili, že baští návnadu i s navijákem. Nedaleko nich se zpoza dalších vesnic vyrojily další regimenty rakušanů, následované několika regimenty Pandurů a jízdy, vedené samotným Princem.

Turci měli rekordní ztráty, ale malá část jich stihla utéct. Ani na straně rakušanů ale neproběhlo vše tak čistě. Téměř třetina mužů (300 z 900) padla v boji.

Princ se rozhodl, že tentokrát už není třeba čekat. Proto dobyl v roce 1717 Bulharsko a osvobodil ho od vlády Sultána.

V té době dorazily k Princi další zprávy. Benátské jednotky dobyli Albánii a jejich vlajka také vlaje nad Athénami. I oni se přidali ke své křížové výpravě. Princ měl nyní důležité rozhodnutí. Bude riskovat útok na Konstantinopoli s tak malým počtem jednotek (600 bojem zocelených mužů a 8 děl proti 800 tureckých  profesionálů, 16 děl a více jak 1200 jednotek domobrany) nebo raději počká na posily a bude riskovat, že Benátčané zaútočí první a odříznou mu tak snadnou cestu do srdce Turecka?

Princ Evžen Savojský udělal velice riskantní krok. Vytáhl z Bulharska ke Konstantinopoli, ale nezaútočil. Čekal vzdálen od nejbližších tureckých armád, avšak na takovém místě, aby v případě nouze mohl okamžitě zaútočit. Riskoval při tom celou svou armádu, neboť turci mohli kdykoliv podniknout výpad.

Ještě než vyrazil z Bulharska, snažil se získat posily, kdekoliv to bylo možné. Proto si nechal z Chorvatska poslat jeden regiment Pandurů, který zde byl jakožto posádka a policie, dále z Rakouska dorazily dva zcela nové regimenty pěchoty a ještě z Maďarska jeden regiment nových jednotek, Karabinců, tedy střelecké jízdy.

Jakmile je Princ shromáždil, vytáhl do útoku a započal tak první bitvu o Konstantinopoli (1718). 1200 rakouských mužů stálo proti dvojnásobné převaze.

A i nyní se vyplatil Princům důmysl a talent na vedení války.

Turci moc dobře, stejně jako každá tehdejší armáda na světě, že děla jsou základ všech armád, a toho také Princ využil. Ponechal děla zcela bez ochrany uprostřed své linie a nařídil všem vojákům, a´t se stáhnou do blízkých olivových hájů. Turci vycítili příležitost a poslali velbloudí jízdu, aby dělostřelce hravě vyřídila.

Ale děla měla v sobě kartáčové střely.

Princ přikázal, ať s útokem čekají, dokud se jízda nerozvinula a nevytvořila útočnou linii. A jakmile byli na správné pozici, děla vystřelila a většina jízdy padla na zem rozstřílená na kaši.

V tu chvíli vyrazili do útoku jednotky Pandurů, kteří postříleli nebo dobili zbytek nepřátelské jízdy. Děla následně přebila na obyčejné kule a jala se rozstřílet hradby Cařihradské citadely. Bílé kabáty (rakousko má bílé uniformy) pak pronikli do města dírami v hradbách a dokonce i používali háky a harpuny s lany, aby vylezli nahoru a stříleli na nepřátelské obránce uprostřed pevnosti z jejich vlastních hradeb.

Nepřátelská domobrana neměla žádnou šanci a byla masakrována po stovkách.

Mohlo by se zdát, že bylo vyhráno, ale to by to bylo moc snadné a ti všímavější z vás si všimli, že ještě zbývají tři roky etapy. Turci se jen tak nehodlali smířit s porážkou. A již v roce 1720 (jeden rok sbírali rakouští i turečtí generálové síly) dorazil nepřátelský Paša s třikrát větší armádou. (Nyní už se nejednalo o domobranu, ale o stálé pravidelné jednotky.

Je třeba říct, že část jednotek byli odvedenci - Izraelité. Ačkoliv se jednalo o schopné jednotky, do boje se jim moc nechtělo.

Také je třeba říct, že Princi Savojskému se přihlásilo několik dobrovolníků, ze kterých vytvořil dva regimenty (po šedesáti mužích jeden) s mušketami.

Ačkoliv se jednalo o slabé jednotky, v situaci, kdy se hodí každá zbraň, se jednalo o nenahraditelnou pomoc.

Princ Evžen počítal s tím, že útok bude poveden na místo, kde před tím prorazil on, protože hradba tam ještě nebyla kompletní. Proto nechal postavit děla několik desítek metrů za ní a přikázal nabít kartáče.

Na hradby poslal především ty méně zkušené jednotky a ponechal si uvnitř pevnosti malou zálohu, která obsadila budovu zbrojnice.

Také nechal bránit bránu, kde rozkázal postavit zákopy (v novověké válce jsou zákopy dřevěné barikády. Nepřátelský voják může přiběhnout po zkosené části, ale dopadne na hradbu bodáků. Navíc bude pod palbou z pušek obránců.)

I stalo se jak předpokládal. Turci prorazili hradbu a hned na to je čekala nepříjemná sprcha sekaného olova z kartáčových střel. Ztráty na turecké straně byly enormní.

Ačkoliv byla druhá bitva o Konstantinopol větší a mohutnější, už nebyla tak dlouhá a krvavá. Turci se chtěli hlavně vrátit domů a proti obrovským hradbám Konstantinopole jít nechtěli.

Bohužel ani Rakouská morálka nebyla velká. Vítězství je sice potěšující, ale někteří vojáci byli na cestách už skoro osm let.

Rok 1721 byl velmi zlomový a proto bych zde rád ukončil náš první Let´s Write.

Na jaře onoho roku se stala věc nikým nečekaná. Po dvacet let budoval dávný Rakouský rival, Prusko, svou profesionální armádu a trpělivě čekal na svou chvíli. A nyní, kdy nejlepší Rakouský generál byl daleko na jihu a většina bojeschopných jednotek s ním nebo bojovala s Litvou, se Prusko rozhodlo, vyhlásit Rakouským silám válku a překročili hranice.

Pruská armáda neměla proti sobě soupeře. Většina severních měst dokonce ani neměla pořádnou posádku. Není proto divu, že hned v roce 1721 bylo dobito přístavní město Gdaňsk, kde byl jen jeden regiment Pandurů, a kde se proti útočníkům zformovaly tři regimenty občanů s mušketami. Bitva neměla žádný delší průběh, Pruská armáda, která šestkrát převyšovala Rakouskou posádku ztratila při útoku jen třicet mužů, kdežto Rakouská posádka byla vybita do posledního muže, tedy včetně občanů 240 zabitých.

Očekávalo se, že Pruská armáda zaútočí dvěma směry. Buď na Prahu, kde nebyla posádka žádná! Nebo na Polsko a oklikou přes Maďarsko a přímo na Vídeň, aby byly Rakouské země rozděleny a zatímco by se navracely armády na pomoc svému hlavnímu městu, Prusové by se postaraly o zajištění měst.

Pruská armáda ale značně přecenila své síly. Třebaže její stavy činily tři plně vyzbrojené a zajištěné armády (pro porovnání, Jedna pruská armáda měla kolem 1500 mužů, včetně jízdy, dělostřelectva a pěchoty, zatímco v tu dobu největší rakouská měla jen 1200!), udělala tu největší chybu, jakou mohla. Zaútočila na všechny.

V tu dobu totiž mělo Rakousko své spojence, Würtenbersko a Bavorsko. Dvě menší území, které ale měli své armády. Rakouský císař Leopold požádal své spojence o pomoc ve válce. Bavorská armáda, která činila sice pouhých 800 mužů (avšak plně vycvičených a vyzbrojených!) poslechla a zaútočila směrem na sever, tedy k Drážďanům. Ve Vídni se začaly cvičit nové jednotky řadové pěchoty (za jeden tah až 3 regimenty), což sice odčerpávalo důležité finance, ale byl stav nouze.

Také ještě v roce 1721 byly po celé zemi nacházeny zbytky vojsk, které v tu dobu byly zapomenuty, nebo ponechány jako posádka, a povolávali se zpět na obranu hlavního města.

Pruská armáda tedy postupovala ze dvou směrů, ale nakonec trochu jiných. Odvrátila se od Polska, kde byla silná rakouská posádka (1000 zkušených a bojem zocelených mužů) a zamířila ke Slezsku. A z druhé strany zamířila k Drážďanům, kde zničila svobodný národ Saska.

V roce 1722 už mělo Rakousko možnost, jak se Prusku postavit. Bavorské armády splnily svůj účel a třebaže byly naprosto zdevastovány, tak zbrzdily Prusy o celý rok. Rakouské nové jednotky byly poslány na obranu Prahy, kde se zakopaly a čekaly na své protivníky.

Ti skutečně přišli, bohužel v mnohanásobně větším počtu. Obavy Rakouska, které se rozhodovalo, zda by jednotky nemělo shromáždit do většího počtu a obětovat tak Prahu a své spojence, se vyplnily. Rakouská posádka byla poražena a i když způsobila nepřátelům určité ztráty, nepodařilo se jim odolat výslednému náporu. V roce 1722 byla Praha dobyta.

Hned rok na to (1723) stály Pruské armády u Mnichova (hlavní Bavorské město) a už v roce 1724 v něm vlály pruské vlajky.

Ačkoliv to vypadalo skoro beznadějně, Rakousko se stále nevzdávalo, protože mělo stále velkou sílu. Do Vídně pluly velké zásoby slonoviny a  také její nepřítel - Polsko-Litevský stát, který stále ještě měl svou sílu, mu paradoxně velmi pomohl. Pruské město Královec (sousedící s Varšavou a územím Polsko-litevského státu) bylo dobito Polsko-litevskými silami. Jedna z Pruských armád tak musela bojovat s Polsko-litevci a nezbývala jim síla na finální útok na Vídeň.

Prusko vědělo, že nedokáže dojít dál než na současné území. Rakousko už mělo dostatečnou sílu k odražení všech útoků a každý rok přicházely do služby nové a nové regimenty pěchoty a jízdy (a dokonce i dělostřelectva). Nabídlo tedy Rakousku dohodu o mírové smlouvě, pokud jim zůstane veškeré dobité území.

Něco takového ale Rakousko nemohlo přijmout, smlouva nikdy nebyla podepsána a pruští diplomaté byli uražení a vykázáni pryč. Tato urážka způsobila velké příkoří a nájezdy pruských vojsk na Rakouské území. Halstadtské železné doly, Jezuitské školy a orná půda, byly spáleny a rozbořeny.

Otázka náboženství byla v této válce také velmi důležitá. Rakousko i Polsko-litevsko, ti všichni byli katolíci, ale Prusko bylo ryze protestantské. Nicméně oproti reálné historii se nestalo, že by Praha Prušáky radostně vítala jako své spasitele, neboť ve hře už dávno byla rekatolizována a jednalo se o velmi stabilní místo. Stejně tak Balkán, kde byla po Osmanech spousta lidí věrna Islámu (nebo si udrželi své staré ortodoxní náboženství), byl rekatolizován pomocí mnoha misionářů.

V roce 1725 se nestalo nic velmi zajímavého. Prusko jen plenilo pohraniční oblasti a Rakousko budovalo armádu, se kterou by mohlo porazit své uchvatitele.

Avšak v rok 1726 znamenal kolosální obrat. Pohraniční oblasti z Haliče a Moldávie porazili útočící Polsko-litevské jednotky. Tím pádem mohla být Varšavská posádka uvolněna pro válku s Pruskem a tak se také stalo. Rakouské jednotky v roce 1727 opět dobily Gdaňsk a začaly a vrátili se i k dobití Slezska, kde zničili oslabenou Pruskou posádku.

Ve stejném roce z Vídně vyrazila nová čerstvá armáda pod vedením Generála Erika Linze a zamířila si to přes Alpy do Bavorska, které už se ale nechtělo hlásit k samostatnému státu a proto se podvolilo Rakouské vládě. Po dobití Bavorska se osmělily i Würtenberské jednotky, které zničili celou jednu Pruskou armádu, která ohrožovala Bavorsko. (Tím ale jejích přispění válce skončilo).

Zbytky pruských vojsk se stáhly k Praze, kde byla jejich první linie opevnění. Druhá pak byla čerstvě dobité Sasko a třetí samotný Berlín, srdce říše a případně i poslední místo, kde by se dalo postavit na organizovaný odpor.

Před Rakouským generálem Linzem ale stála otázka, zda se připojit ke svému příteli Antonu von Elsnitzovi, vůdci armád přicházejících z Polska, nebo jít trochu jiným směrem a zaútočit na slabě bráněné Sasko a odříznout tak jejich útěkové cesty.

Nakonec zvítězila druhá možnost a v roce 1728 tak získal pro monarchii Drážďany a celé území Saska. Pruská armáda se rozhodla vyklidit prahu a spolu s Berlínskými kolegy dobít zpět Saské území. Anton von Elsnitz tak přes okliku z prahy, kterou bránily jen dva regimenty pruských sympatizantů, zamířil rovnou na Pruskou armádu, které stihl odříznout cestu a zničil ji ještě dřív, než se vrátila k Berlínu. Antonova armáda však byla velmi vyčerpaná a potřebovala svůj odpočinek a doplnit stavy.

Proto Erik Linz s tou svou zamířil rovnou na Berlín a to ačkoliv byly síly značně vyrovnané, spíše nevyhovující pro Rakouskou stranu. Anton von Elsnitz zamířil do Drážďan, kde začal sbírat nové posily.

Obléhání Berlína bylo velmi napjaté. Armáda k němu dorazila po velkých obtížích až v roce 1730, kdy Prusko dokázalo získat další posily a síly tak byly 2 ku 3 ve prospěch Pruska. Rakousku ale přišly nové zbraně s novou technologií. Houfnice. Sice s menší ráží než běžná děla, ale s tříštivými střelami, ideálními pro likvidaci pěchoty.

Erik Linz tedy poslal lehké jednotky a jízdu do blízkého lesa, obyčejnými děli vystřílel do hradeb místo k průlomu a nechal ho těmi lehkými jednotkami hlídat. Kdokoliv by chtěl ven, neměl by šanci a byl by pod palbou jak děl, tak mušket. Mezitím přesunul houfnice na lepší pozici a začal ostřelovat nepřátelskou pěchotu na hradbách.

Ostřelování trvalo hodiny, nicméně než rakouským dělmistrům došla munice, zredukovali nepřátelskou pěchotu na méně než polovinu! Lehké jednotky mezitím zničili domobranu, která se snažila utéct.

Nyní, když byl poměr sil sotva 1:2 ve prospěch Rakouska, vydal generál Linz příkaz k útoku. Rakouští vojáci se vydali na steč a během několika hodin Berlín padl a Pruské mocnářství bylo rozmetáno v prach!

V roce 1731 už jen armáda Antona von Elsnitze vyrazila zpátky k Polsku, dobila Královec a vydala se na poslední útok k pokoření Polsko-Litevského státu.

Avšak Berlín se ani dva roky po svém dobití nedočkal klidu. Švédská armáda překročila bývalé Pruské hranice. Švédské království mělo odjakživa expanzivní choutky. A nyní, když vlastnilo celou Skandidávii, Dánsko a i část Severního Německa, a když byla Pruská armáda rozprášena, přišel čas ukousnout si svůj kus koláče.

V roce 1732 propukla ještě jedna věc, mimo Švédského vyhlášení války. Zemřel král Leopold I a začaly války o Habsburské dědictví. Rakousku tedy vyhlásilo válku i Španělsko, Benátky, Francie a dokonce i Italské státy.

Příště bude: Období 1732 - 1742: Studená válka a Habsburské dědictví

Jak jsem povídal minule, v roce 1732 byla vyhlášena válka Rakousku, neboť se bojovalo o Habsburské dědictví. Novým vládcem se stal Franz I, korunní princ a nově též Císař. (Leopold byl pouze král).

Rakousko nyní stálo ve velice nepěkné situaci. Na východě pořád ještě bojovaly zbytky Polskolitevského státu (nutno říct, že byly značně oslabené a pořád na ně útočili povstalci vyzbrojované Ruskem a Rakouské lehčí jednotky). Dole na jihu byla Říše ohrožována Osmanskou říší a nově také Benátkami, které před tím dobyly zbytky Řecka od Osmanské říše. (Dole byla jedna dóžecí armáda o síle 1500 dobře vyzbrojených a odhodlaných mužů. Proti Benátčanům stála Rakouská posádka tvořená pouze  200 muži, z toho 100 byli lehcí Panduři, pak nějaké dělostřelectvo a zbytek ochrana místních velitelů.)

Na severu sice měl být původně klid, neboť Pruský národ byl zničen až do základu. Nicméně Švédská republika expandovala a dobyla Dánsko a tudíž i ze severu bylo Rakousko neustále ohrožováno útokem.

A nyní i ze západu, neboť přímo s Rakouskem sousedil Benátský region, kde byla velmi silná posádka, druhá armáda Benátská, dalších 1500 mužů a proti nim stáli pouze Rakouští dobrovolníci a posádka o síle 150 vojáků.

Hned v roce 1732 se stala ještě jedna důležitá věc. Pirátský útok zlikvidoval veškerý obchod s Afrikou a připravil Rakousko o cenné příjmy.

Rakousko reagovalo reformou daňové politiky, objevilo dva regiony, které měli odpuštěné daně, kvůli snaze získat zvýšit úroveň bohatství regionu a umírnit zdejší nenávist vůči koruně. Ze získaných daní pak vyzbrojilo nové vojsko podle nejmodernějších technologií (řeč je hlavně o granátnících, kteří se stali cennou složkou rakouské armády), sjednocených ráží děl a hlavně nových pušek se šroubovacími bajonety (už žádné tulejové nebo zátkové). Všem vojákům s bajonety také poskytlo výcvik podle nových postupů, takže vojáci už se moc nepořezávali při nabíjení a celkově zrychlili svou efektivitu.

Vedení této nové armády svěřili nováčkovi ve službách koruny, Eugenu Salzmanovi. Ten vytáhl do boje, směr Benátky.

V roce 1733 přešli Italské státy do útoku a zablokovaly všechny rakouské přístavy v Jaderském moři, nejenže teď Rakušané neměli přístup ke slonovině na které bohatli, ale nemohli vyvážet a dovážet po moři prakticky nic. Na severu je blokovalo Švédsko, na jihu Itálie, Benátky a Osmanská říše. Pouze díky daním přežívalo. Je třeba říct, že pokud zbylo něco z armády, všechny daně šly do rozvoje průmyslu a zemědělství. Lidé nehladověli, potravin byl dostatek a třebaže se objevovaly první obavy z industrializace, lidé byli rádi, že je práce a i přes tu spoustu válek se rozvíjí infrastruktura a průmysl.

Eugen Salzman postupoval velmi pomalu. K Benátkám dorazil až v roce 1734, kdy zaútočil na místní posádku. Benátčané sice očekávali útok, ale kvalita jejich Rakouských soků je šokovala. Benátky totiž neměli žádné moderní opevnění a tak je Rakouská profesionalita naprosto převálcovala. Již v roce 1734 tak v Benátkách zavlály Rakouské vlajky.

Úroveň Rakouské armády v Severní Itálii převyšovala jak Italskou tak místní Španělskou posádku. Proto se nemusela obávat útoků a monarchie se mohla věnovat jiným záležitostem. Vzrůstalo totiž severní nebezpečí a Švédsko bylo dotíravé, třebaže nahoře byla stále vítězná armáda Erika Linze. Proto veškeré nové jednotky (nepočítaje posily pro ty stávající) mířily do Berlína, Drážďan a také nedaleké Postupimi. Švédská armáda, třebaže byla velmi silná, odmítla útočit proti třem armádám najednou, neboť by možná dokázala dobít Berlín, ale za žádnou cenu by ho nedokázala udržet.

Rakousko to ale stálo cenné dva roky příprav. A z jakéhosi patového (třebaže pro Rakousko výhodného) stavu se netěšilo moc dlouho. Už v roce 1736 císař Franz I. umírá a nastupuje jeho bratr Franz Josef I. (podle reálu nastoupil o sto deset let později, ale to je jedno ). Nový císař nemá skoro žádný respekt a důvěra vlády klesá na velmi nízkou úroveň. Což znamená nepokoje. Situaci zachraňuje pouze Hans Stirman, premiér. Sice mu je 70 let, ale ví, jak se co dělá, získává Rakousku stále nemalou prestiž v zahraničí a rozhodl se mladého císaře zaučit.

V roce 1737 útočí osmani na Evžena Savojského v Cařihradu, který stále čeká na svou příležitost pokořit hlavní město Osmanské říše, Ankaru v Turecku. Je mu 73 let a čas se krátí. Pro zkušeného turkobijce nebyl problém osmany odrazit bez větších ztrát. Přesto stálo doplnění a reorganizace Cařihradské posádky desetinu Rakouského rozpočtu pro rok 1737. Navíc Benátská armáda vyšla z Athén a rozhodla se Cařihradský region potrápit.

Evžen Savojský si nemohl dovolit opustit Cařihrad s neúplnou armádou. Požádal proto kurýrem Vídeň o pomoc, která poslala nějaké čerstvě vycvičené dobrovolníky k Athénám. Benátské jednotky navíc udělaly fatální chybu, rozdělily se.
Nově povolaná rakouská armáda a některé podpůrné jednotky z Cařihradu zaútočili, odřízli vždy jednu část Benátčanů a rozstříleli je na cucky. Benátská armáda tak byla rozprášena a odmítla dál bojovat.

Netrvalo dlouho a rakouské vlajky zavlály jak nad celým Peloponéským ostrovem, tak i na Akropoli. Píše se rok 1738.

Poté, co byla zažehnána jižní hrozba, nebyla ohrožována Vídeň a na severu se situace uklidnila, zbyly nyní prostředky vyrazit na východ a podpořit Antona von Elsnitze v likvidaci Litvy.

Jeho armáda tak byla posílena o nové granátnické pluky, houfnice, děla, řadovou pěchotu a také hulány, těžkou jízdu s kopími. A v roce 1739 vyrazila směrem Vilnius.

V roce 1740 stála rakouská armáda před hlavním městem svých odvěkých rivalů. Anton von Elsnitz věděl, na co si dát pozor a věřil v konečné vítězství. Přesto nehodlal nepřítele podcenit. A vymyslel lstivý plán. Zatímco jeho děla a houfnice ostřelovaly polskolitevské pozice, řadová pěchota a granátníci se proplížili lesem a zaútočili z druhé strany, jen za pomocí hák a lan. Vylezli na hradby a začali střílet na nepřátelské dělostřelectvo a jízdu.

Domobrana s puškami ještě pokusila vojáky z hradeb dostat, ale dobře hozené granáty je naprosto zdecimovaly a nezbylo jim nic jiného, než se vzdát.

Polsko-Litevský stát byl po skoro 35 letech konfliktu zničen.

1741 se nedělo v podstatě nic zvláštního. Za zmínku stojí pouze vybudování kamenných cest po většině Balkánského poloostrova a boj s Ruskými povstalci. Jejich nápad zaútočit na Vilnius čerstvě po dobytí (armáda byla na 50% stavu a doplnění stavů se vleklo) sice měl šanci na úspěch, ale jejich nízké zásoby střeliva a nedostatek pušek jakékoliv naděje zhatil. Rakouská posádka je rozstřílela ještě než došli k hradbám.

Pozornost Rakouska byla nyní směřována na posílení Cařihradských jednotek a poslání Evžena Savojského do Turecka. Jenomže v roce 1742 se stala jedna věc, kterou nikdo nečekal. Francouzská flotila proplula Bosporem a Dardanely a vylodila se v Moldávii, rakouské provincii, kde byl pouze jediný regiment!

A zde končí naše dnešní část