Draci jsou stále na ploše a daří se mi postupovat aspoň po odstavcích. Nejspíše trpím vyhořením z téhle části. Už bych se rád dostal k nové. A také doufám, že překvapení bude fungovat a zpříjemní vám celý děj.

V této kapitole proběhne útok na město Wal. Čtveřice draků zažije něco, co se jim ani v nejčernějších můrách nemohlo zdát.

Řekl bych, že se na to díváš moc z lidskýho pohledu. Pro spoustu zvířat je zabíjení mláďat za určitý situace přirozenej mechanismus. A draci jsou někde mezi lidma a zvířatama.

A mimochodem, to je pro mě jeden z největších plusů tohodle díla. Střet rozumu s vrozenejma pudama, který jsou ještě silnější než u lidí. Důsledky jsou hořký, ale takový jsou přírodní zákony.

Celá kapitola není ničím jiným, než ukázkou brutality, která byla místy předhozena v groteskní formě. Nevím, jaký byl tvůj původní plán, ale momentálně na mě působí tak, že si nepřeješ nic jiného, než aby čtenář nenáviděl draky. Draci jsou zde ukazováni jako primitivní krvelačná zvířata, která čerpají neskutečné potěšení z mučení a smrti. Během útoku nebyla ukázána byť sebemenší známka morální převahy, heslo bylo jednoduché – genocida – a osobně to chápu jako špatné rozhodnutí. To, že Straz toužil po vyhlazení lidstva bylo odůvodněné, ale nechal jsi do tohoto krveprolití strhnout i ostatní draky. Zmocňoval se mě pocit, že drakům nejde ani tak o vyhlazení lidstva, jakožto o prožitek z mučení. Jedna věc je šokovat, druhá věc je vytvoření jedné dlouhé brutální scény, avšak vzájemně si tyto dva způsoby nemyjí ruce. Za žádnou scénu jsi neužil jediného kontrastu. Stačilo jedno jediné slitování ze strany draků a celá situace by vypadala jinak, ovšem příběh by se vyvíjel stále stejně. Zmíním situaci, která byla už zmíněna Midnight už předtím: moment, kdy Celena pobila děti. Zde jsi měl možnost dát najevo, že draci nejsou jen hloupá zvířata (která ani nejsou schopna pojmenovat lidské příbytky, či výdobytky, což svědčí o jejich totální ignoranci a nezájmu vůči okolnímu světu), jejichž životním motem je: „Zabij jídlo, zabij nepřítele, zabij druha, zabij všechno!“, ale že v sobě mají i světlou stránku. Jenže s tímto chodem, jež si naservíroval, není možné si stávající a budoucí čtení pořádně vychutnat. V mých očích draci jsou a budou svině, kteří si zaslouží porážku jako prasata. Ačkoliv ani jedna ze stran nemá být hrdinská a ani správná, odteď fandím lidem, jelikož jejich pokolení není nakažené neopodstatněnou krvelačností, jako je tomu u létajících ještěrek (pokud bych po něčem takovém toužil, vrátím se k psaní Lovce).

Po této kapitole jsem se musel zamyslet nad celým dílem.

Ságu Draci míří ke hvězdám jsem bral jako oddechové čtení. Líbilo se mi, jak jsi se zabýval dračími zákony, společností a jejich samotnou podstatou. Společně budovali hnízdo, společně lovili, jeden druhému se dvořili, bojovali se společnými nepřáteli (raptory) a soupeřili mezi sebou o přízeň na pozici vůdce. Člověku byl postupně odhalován nový a zajímavý svět, poznával unikátní osobnosti a toužil vědět více. Ovšem vše se začalo hroutit a příběh se z budování dračí společnosti změnil v šílený boj. Do příběhu se přidaly konflikty zvenčí, aniž by byly pořádně vyřešeny konflikty uvnitř. Doteď jsem pořádně neměl možnost pořádně poznat jednotlivé draky, neznám jejich minulost, touhy, obavy a chtíče. Četl jsem všechny kapitoly, ale v hlavě mi utkvěly především ty, které se odehrály před „ničením dračích vajec“, potom se to začalo celé slívat v jedno.

Stále doufám, že se k tomu opět vrátíš, ale obávám se, že vzniklá situace tě akorát zažene do kouta a nedovolí ti nic jiného, než pokračovat ve válce.