Zdravím. Dřív jsem hodně používal jinou přezdívku, která byla složeninou mého jména a příjmení. Jenže obsahovala tečky a tak se tento nick nedal používat všude. Kdysi dávno jsem s kamarádem začal hrát Lineage a byl jsem donucen vymyslet nějakou přezdívku bez teček, tak jsem použil jméno jedné postavy z mé knížky a protože se na internetu skoro vůbec nevyskytuje, používám ji dodnes.

Asi jako většina roumenitů, co tu je. Jednoho dne se objevilo v tamější videosekci video 300 ponies. Člověk chvilku pátral, zkouknul pár dílů a pak už to šlo samo.

No, to už je těžší otázka. Člověk se dívá na seriál a někdy tam najde nějaké nesrovnalosti, ale mnohem častěji chybějící součásti. Někdy večer zavírám před spaním oči a říkám si - co kdyby to bylo takhle? Je jasné, že by byla škoda nehodit to na papír. Pravda je, že některé věci, které jsem napsal, tak úplně nesouvisí s canonem, ale o to víc se u toho bavím. A kromě toho, svého času jsem měl plný krk různých elfů, orků a podobných témat. Poníci mi nalili novou šťávu do žil.

Abych se přiznal, pozadí těchto povídek je hlavně pro mě spletité. Byly napsané ještě před čtvrtou sérií. Tehdy (tedy asi před půl rokem) jsem čelil několika vlivům, které mě pohltily. Byl jsem plný nadšení, z nějakého důvodu jsem toužil po ponysoně, ze které fakticky vznikla Marry Sue, a hledal jsem své místo. Snová Hříva byla výpotek. Ale čím víc jsem si to četl a opravoval chyby, tím víc jsem nacházel potenciál. Našel jsem článek o posloupnosti Equestrijské historie podle canonu. Říkal jsem si, že krystaly se přece snadno rozbíjejí - o nějakém stromu harmonie jsem v té době samozřejmě neměl ani páru - začal jsem hledat symboliku... No a pak to stačilo napsat .

To je odvážné tvrzení... Byl to jen nápad, který svého času vzniknul jako doplněk světa oficiálního MLP. Následné ofi epizody jej prostě popřely. HUBnet prostě vytvořil svět místo mě, protože mě odříznul. Když se nad tím zamýšlím, vytvořit svět, tak aby byl nějakým způsobem originální, není zase až tak složité. Ta hnusná práce začíná v okamžiku, kdy chceš v tom světě pokračovat a rozvíjet jej - Máš historické skutečnosti, které nejdou přepsat? Smůla. Nějaké postavy jsi vyřadil? Smůla. Někdy jsou příběh a prostředí prostě příliš odlišné, než by tě napadlo to vůbec dát dohromady. Jak bych do snového headcanonu mohl zařadit headcanon hvězdný? Odporují si? Ne! Ale jsou příliš odlišné. A kromě toho, strašně se bojím vracet ke starým nápadům. Mám pocit, že jen natahuju agónii děje a podvědomě cítím, že jednoho dne prostě další díl nemůže být lepší, než předchozí. Už jsem si to jednou zažil. Ale kdo ví... Plány jsou různé a stačí, když člověka něco napadne. Z vlastní zkušenosti však vím, že se to děje hodně zřídka.

Vlastně to začalo na přelomu střední a vysoké školy s mým prvním počítačem, který mi umožnil psát 'masověji', jestli se to tak dá říct. V té době jsem strašně žral Asimova, Henleina, Herberta a uplácal si první šuplíkovou sadu povídek o tom, jak Země byla zničena mimozemskou civilizací, jak lidé dokázali přežít na Měsíci a povedlo se jim převést lidskou mysl do počítače, kdy byli nuceni řešit problémy s umělou a přesto přirozenou inteligencí. Když si to přečetl jeden můj kamarád, konstatoval, že mi nikdy nedá šluknout, protože to nepotřebuju . Následná ztráta všech dat při reinstalu vzala moji dvouletou práci do kšá a já začínal nanovo.
Pak začali lidi žrát Zeměplochu. Zplodil jsem dva kratší díly své verze, první zkusil u jednoho vydavatele a ten mi to vrátil s tím, že je to jasná kopie a i když je to čtivé, asi by mě někdo zažaloval.
Barvy, to už je jiný oříšek. Je to v podstatě antiTolkien. Jednoho krásného dne všichni žrali Pána prstenů, já si to přečetl a nechápal jsem, co se na tom lidem líbí. Sci-fi mi v tomto směru přišlo pokročilejší. Tam se řeší lidství jako takové, konflitk duše a světa, potažmo techniky... A Pán prstenů? Dobro, zlo, buch, buch, malý zázrak, trocha štěstí, dobro vítězí. Sory, takhle ne.
Barvy technicky vzato vznikají už deset let a byly třikrát přepsány. Nejsou ještě dodělané. Jsou jen čitelné. Doufám, že tam to poselství vidět je, ale to můžu nechat jen na těch, co si to přečtou.
Jak vidíš, je to u mě hodně o inspiraci. Technicky vzato dost kopíruji.

Děkuji za pochvalu. Hřeje u srdce.
Co se týká zveřejňování, je tam víc věcí.
Zaprvé, jsem strašná AW (tedy attenti*n wh*re). Nemáš představu, jak mě každý den užíralo, že nikdo na moje vlákno nepáchne. Bál jsem se kliknout dovnitř, abych si nenarušil počet přečtení a nezkresli si ho. Dokážeš si to představit, když je člověk tři měsíce bez reakce? To každodenní kontrolování, jestli někdo neodpověděl...
Zadruhé, pravidla fóra. Je zakázáno reagovat sám na sebe, respektive psát za sebou svoje příspěvky. Samozřejmě, při pushování nahoru modi asi mhouří obě oči, ale já to nechci dělat. Nepřišlo mi to košer předtím, nepřijde mi to ani teď.
Prostě tak se člověk bojí, aby se nezviditelnil přehnaně, až zapadne. Je to zvláštní proces, ale myslím, že je to v pořádku. Nakonec moje dilema vyřešilo jedno PM-ko jednomu človíčku, který původně projevil zájem a ten po přečtení povídky pushnul vlákno nahoru svou reakcí. Následovalo pro mě velké čtení, reakce lidí a já explodoval radostí. 200 přečtení za jeden týden? Kdo to má?

Ne, myslím si, že by to bylo špatné, kdybych to dělal já. Nikomu jsem to nikdy nezazlíval. Je to prostě moje vyrovnání se se světem. Můj vesmír, moje pravidla a můj přístup.

Situaci v literární sekci sleduji. Upřímně se bavím. Přijde mi, že spousta lidí si neuvědomuje, že je na internetu.
Co se týká kontaktu s ostatními autory, nemám odvahu páchnout třeba do RP sekce. Osobní kontakt je nulový, protože na srazy zatím nechodím (holt, je to daleko a stojí to čas). S pár lidmi jsem si párkrát napsal, ale nebylo to nic výjimečného. Beru to tak, že jsem na fóru teprve půl roku. Známé si dělám strašně pomalu, častěji mezi nespisovateli.
A co si myslím o literární sekci jako takové? Je tam vidět chuť do života. Mluvit o sborníku je nošení dříví do lesa. Těším se na dobu, kdy si sedne pět lidí, dají hlavy dohromady a začnou dělat něco většího. Třeba ten komix.
Nelíbí se mi, když se někdo snaží najít "konečné řešení Literární sekce". O co se tu vlastně snažíme? Ano, samozřejmě, píšeme proto, že nás to baví. Nedávno jsem přišel vyplivnutý z práce a hledal něco na přečtení, víš, takového kratšího a lehčího. Abych něco našel, musel jsem zabrousit do nejtemnějšího kouta literární sekce, až na dno všeho a tam asi páté vlákno odspoda, už si to nepamatuji přesně, byl chabý pokus o komedii. Možná ani to ne, ale příspěvky pod tím byly vypovídající. Já se smál. U Celestie, jak já se smál a pak jsem si to uvědomil - v současné tvorbě se v Literární sekci nezasměju.
Samozřejmě, že nechci vyvolat lavinu rádobyvtipných povídek od lidí, kteří si myslí, že tím zachrání Literární sekci. Já jen chci, aby někteří autoři otevřeli oči dokořán, jak nejvíc to jde, a ukazováčkem zvedli dolní víčko tak, aby bylo prohnuté nahoru.
Vím, že psát dobrou srandu je těžký. Strašně těžký. Ale sranda je součástí života. Já vidím v nynější tvorbě hlavně deprimovanost, kterou si lidé pletou s dospělostí. Prostě kdo je toho schopen, ať to zkusí i jinak. Věřte mi, že já to zkouším dnes a denně.

Ano, ovlivní, ale bude to samozřejmě nějakou dobu trvat. Jak tak pozoruji, nejdřív se musí lidé s novou sérií vyrovnat. Potom ji musí přijmout a nakonec se něco začne dít. Pokud jsi zaregistroval malé halo okolo Coco Pommel, tak víš o čem mluvím.

Ehm, takže oblíbené jídlo je smažák (a obecně sýry). Jako koníček mám psaní, ale to asi nikoho nepřekvapilo. No, možná i čtení. Co se týká muziky, líbí se mi vše, co má nápad, takže klasikou počínaje, dubstepem konče. Jsem volný. No a zajímavost? No nevim... Dokážu rozeznat barvy, ale neumím je komponovat a taky mám radši tmu než Slunce. Kdysi mi kvůli očnímu vyšetření nakapali do očí a já pak viděl jak šelma - byla to bomba, zorničky široký jak v Japonskym seriálu .

Jsem rád, že jsou lidé, kteří čtou mé příběhy. Pro mě je psaní uvolnění stresu, a když vím, že si někdo u mých příběhů odpočinul a pobavil se, je to pro mě dvojnásobné zadostiučinění. No a vzhledem k tomu, že jsem kuřák, mám na srdci maximálně tak ucpané tepny, což je věc, o kterou se dělit ani nechci.

Tobě také díky.

Keranis... Běžně se to používá v Řecku jako příjmení, dokonce se takhle jmenujou i cigarety... To jsem se bohužel dozvěděl až příliš pozdě. Tohle jméno jsem si vymyslel sám, znamená to "ochrana před zapomněním", v přeneseném významu "spisovatel".

První zmínku o ponících jsem uslyšel na angličtinářské soutěži, kde jsem si se "soupeři" pěkně popovídal. Bavili jsme se o knihách, filmech, seriálech a právě tam jsem poprvé o seriálu uslyšel. Začal jsem být zvědavý, ale půl roku jsem odolával pomocí klasického argumentu "to beztak bude nějaká chobotina pro mrňouse". Nakonec jsem ale podlehl své morbidní zvědavosti a pustil jsem si první tři díly. Do dvou dní jsem byl broník jak poleno a v červnu minulého roku jsem se registroval na fórum.

Původně jsem chtěl sepisovat vlastní fanfikce, ale pak jsem zjistil, že trpím nedostatkem inspirace (prostě chci psát, ale nevím, o čem). U překladů tenhle problém nemám, všechno už je sepsané a jediné, co musím udělat, je přenést význam do jiného jazyka.

Jediná ucelená pony fanfikce, kterou jsem vydal, je "Daring Do a Křemíkový Diamant", dobrodružný příběh o nejlepším poníkovi na světě! Jinak sem tam napíšu nějakou básničku, za zmínku stojí třeba moje sbírka šesti haiku, každé je věnované jedné kobylce z Mane6. Obojí se dá najít v tématu "Keranisova sbírka chobotin". Mám tam i odkaz na Pište-Povídky pro ty, které by třeba zajímala i moje non-pony tvorba.

Haiku je báseň japonského původu, pravidla jsou jednoduchá: Tři řádky, 5-7-5 slabik. Klasická haiku bývají o přírodě, nebo pocitech, takže ty moje jsou spíš napodobeniny.

Úplně první byla Továrna na Duhu, překlad notoricky známé Rainbow Factory. Což byl shodou okolností i první pony fanfic, který jsem kdy přečetl.

Když to má aspoň trochu úroveň a není to zrovna clop, nebo těžké gore (RF byl ještě v rámci mezí), tak to klidně přeložím. Obvykle se pustím do toho, co mě zrovna trkne na FiMFiction, nebo co si lidi vyžádají (to je třeba případ University Days). Moje sbírka překladů je tedy taková hromádka všeho možného.

To, že vydáváme kapitoly víceméně ve stejnou chvíli, není náhoda. Máme na sebe kontakt na Skypu. Když se jeden zdrží, druhý na něj počká. Domlouváme se, který den postneme další kapitolu a kdo z nás to zveřejní první. Já to jako "soutěž" nevnímám, je to pro mě spíš motivace: Nechci zdržovat Mára, tak makám o to víc. Kdyby nebylo jeho, seknul bych s tím překladem někdy po druhé kapitole, poněvadž jsem kůže líná plesnivá. Jestli nám to vydrží, nevím, ale doufám, že to dotáhneme do konce.

Literární sekci nijak zvlášť nesleduju, pouze jednou za uherský rok někomu nabídnu korekturu. Mám ale doma knížku "Zrozeny k přátelství" od Rivela Arosise, dokonce i s věnováním, juchů! Četl jsem ji už dvakrát, jsou to fakt krásné povídky.

Určitě, minimálně v nových tématech, na která se dá něco psát. Můžeme psát o Flutterbat, o modrém Discordovi, o Cheese Sandwichovi, alternativních dějích nových epizod...

Největším úspěchem je pro mě bezesporu výhra třináctého místa na celostátní spisovatelské soutěži pro středoškoláky. V něco takového jsem ani nedoufal, chci říct... zúčastnily se stovky studentů a já jsem skončil třináctý! Neuvěřitelné. Největší neúspěch je asi můj pokus o psaní článků na herním serveru Battleforce.cz. Vydržel jsem to jen měsíc, moje články byly kvalitativně velmi průměrné, navíc dost jízlivé a arogantní (holt jsem tehdy ještě neznal magii přátelství). Byl to prostě krok vedle.

Mým koníčkem je hlavně angličtina, rád si povídám s cizinci, píšu anglicky a překládám (ale to jste všichni už určitě věděli). Občas něco přečtu, sem tam zahraju nějakou počítačovou hru, ještě tak před rokem jsem byl vášnivý gamer. Jsem hodně na sladké, rád mlsám. Na horké maliny s vanilkovou zmrzlinou nic nemá! Oblíbená hudba? No, já poslouchám všelicos, od pohanské a keltské hudby po moderní electrohouse a dubstep, nedávno jsem objevil kouzlo klasické muziky. Ode všeho trochu Zadaný nejsem, nikdy jsem nebyl a pravděpodobně ještě nějakou chvíli potrvá, než si najdu nějakou spřízněnou duši.

Jedno slovo: "Děkuji! "

Děkuji za super rozhovor, bye bye!

Tak Kikyo je jméno jedné anime postavy. Konkrétně z anime Inu Yasha. Bylo to jedno z prvních anime, které jsem sledovala a taková, dá se říct, srdcovka.

Tak za tohle může osoba s přezdívkou AverageHanzo. S Hanzem se známe už pár let skrze anime a byl to právě on, kdo mi doporučil seriál MLP. Dala jsem na jeho slova a skoukla jsem zatím snad skoro všechny díly, kromě toho úplně nejnovějšího. Já měla k těm kresleným seriálům vztah odjakživa, takže to u mě nebylo nic neobvyklého, že se mi seriál zalíbil.

Dá se říct, že co jsem prezentovala na foru, je z drtivé většiny tvorba několik let stará a v současnosti nejsem tak aktivní spisovatel, jak bych chtěla být... I když se pořád chystám začít opravdu více aktivně psát, zatím mi to nějak nejde. Co se týče pony povídek, na fóru je toho tolik, že je celkem těžké vymyslet něco originálního, co by lidi upoutalo, i když v hlavě jeden tip na MLP fan fikci mám, uvidíme, jestli se nějak přinutím ho zrealizovat.

Myslím si, že v současné tvorbě se snažím psát naopak hrdinky různorodé. Mám rozepsaný příběh, který by jednou měl být knihou, ale mám ho už rozepsaný dlouho, takže začínám pochybovat, že ho vůbec kdy dodělám. I když je to opravdu můj sen, jednou to vydat. Je to hororová dark fantasy a tam je hlavní hrdinka dost jiná než já. Pak mám rozepsanou ještě jednu fantasy povídku a tam jsem se taky snažila psát hlavní hrdinku trochu jinak. Jednou bych chtěla napsat i něco z pohledu mužské postavy, je to těžší a nemám s tím skoro žádné zkušenosti.

Tak co půjde, to samozřejmě zveřejním, ale zas tolik té tvorby není a teď zpětně mě to celkem mrzí, tenkrát jsem měla trošku jiný styl. Člověka ovlivňuje věk, nebo lépe řečeno zkušenosti. Tenkrát jsem měla ještě jiné názory a jiný pohled na svět. Dokonce se mi u některé tvorby stává, že když to čtu, vůbec se v tom nepoznávám. Přijde mi, že tenkrát jsem uměla psát v něčem lépe, nedokážu přesně říct, v čem.

Každá povídka je naprosto nezávislá a pro každou vymýšlím úplně jiné prostředí a svět (i když by se v něčem asi našly jisté shody). Nikdy jsem tyhle věci blíže nekonkretizovala, což je možná trochu zvláštní, protože ve fantasy povídkách mají většinou autoři tendenci vymýšlet světu i celou historii a všechny možné i nemožné detaily. Já se zaměřuji nejvíce na postavy a příběh, ale co se týče té "knihy", co mám rozepsanou, tam si s těmi detaily okolo chci dát víc záležet.

Abych byla upřímná, Koťátko je v mojí tvorbě celkem jedinečná záležitost a tato povídka byla psána pod doslova gejzírem emocí. Emoce byly vždycky něco, co odstartovávalo mojí chuť psát. Psávala jsem totiž hodně úvahy, nutno dodat, že především hodně pesimistické až depresivní. Myslím si, že Koťátko je z mojí současné tvorby celkem kvalitní dílo, co mi posunulo laťku výš. Nemyslím si ale, že v tomto žánru napíšu ještě něco dalšího, nebo to přinejmenším neplánuju.

Poslední dobou v podstatě vůbec, asi bych to měla napravit.

Myslím si, že to ani tak není novou sérií, ale spíš čím déle tenhle fandom existuje, tím více a více lidí přemýšlí o tom, že by mohli to psaní taky vyzkoušet. Co se týče stávajících autorů, myslím si, že je to může ovlivnit třeba v tom, že mohou použít nějaké nové postavy, které se v dřívějších sériích nevyskytovaly.

Pokud máš na mysli povídku Precious, tak ta mě napadla krátce po rozchodu, kdy jsem byla ještě plná negativních emocí. Trošku jsem se nechala inspirovat i jedním anime (Mirai Nikki), kde jedna z hlavních postav unesla svého milovaného, zdrogovala a spoutala. Na rozdíl od něj však "milovaný" v mojí povídce neměl tak radostný konec.

Tohle je pro mě asi nejtěžší otázka. Já se osobně nepovažuju za příliš úspěšného člověka. Úspěch pro mě snad je jen to, že existují lidé, kterým se moje tvorba líbí a rádi si ji přečtou. Úplně největší úspěch by pro mě byl, kdybych jednou vydala již zmíněnou knížku. To je jedna z věcí, které mám na seznamu "to do before death". Jinak za neúspěch bych nejspíš považovala to, že jsem u psaní nesetrvala a měla jsem ve svojí tvorbě značně dlouhé pauzy. Teď je pro mě dost těžké se k tvorbě vrátit, přestože cítím, že je to něco, co k životu potřebuju, jelikož mi to pomáhá se vyrovnat s mojí bujnou fantazií a častým utíkáním od reality.

Tak z jídel mám nejradši asi něco nezdravého, často chodím do McDonaldu nebo KFC. Co se týče hudby, žiju hlavně rockem a metalem. Hudba je pro mě často i inspirací při vymýšlení příběhů, především pak při představování si konkrétních scén. Mezi moje zájmy patří například sledování seriálů (a to nejen anime). Třeba Hru o trůny mám ráda a hrozně se těším na další řadu, co začne vycházet někdy na přelomu dubna a května. Pak taky na sebe musím asi prásknout to, že jsem hroznej gamer. Když nemám žádné povinnosti a nechodím do školy, jsem schopná u her prosedět hodiny denně... No a co se týče posledního tématu, jestli jsem k mání, to je složitější, ale momentálně oficiálně zadaná nejsem. Mám za sebou, co se týče vztahů, celkem těžký období a ještě z toho nejsem úplně venku.

No, jestli mě čtou, tak ať se taky ozvou (i kdyby se jim tvorba nelíbila, vždycky se hodí znát názor), zatím mám pocit, že nejsem moc čtená.

Já taky děkuji, připadala jsem si na chvíli jako nějaká celebrita.

Inu, začal jsem jako closet brony, jakým doteď do určité míry jsem. Napadlo mě, že bych to mohl nějak uplatnit ve své přezdívce a pak už šlo jen o prosté 'the chosen one' => 'the secret one' => 'thesecret1' (protože jsem líný to všechno vypisovat)

Nuda. O seriálu jsem slyšel skrze internet (i když jen velice povrchně) a věděl jsem, že se kolem něj rodí komunita. Neměl jsem co dělat, a tak jsem si řekl, že to zkusím – kdyby ten seriál nebyl dobrý, neměl by přeci fanouškovskou základnu, ne? No a tak jsem se podíval na prvních pár epizod a už jsem nemohl přestat

No, ono to je hlavně proto, že jsem nezačínal na českém fóru, ale rovnou na anglické fimfiction.net. Angličtinu ovládám bez problémů a mám díky ní mnohem více čtenářů – na fimfiction je přeci jen více lidí než na bronies.cz. Nemám důvod přecházet na češtinu.

Protože i na českém fóru se najdou lidé, kteří anglicky rozumějí. Není jich nijak moc, ale někteří přece. Proč se tedy neprezentovat?

Já jsem žánrově rozmanitý. Mám tam pár povídek temnějšího rázu, pak dvě komedie, slice of life, a včera jsem publikoval svou první smutnou.

Pokud chceš něco bližšího, jen se ptej. Na fimfiction mám ohlasy převážně pozitivní – až na mou úplně první povídku (Learning Magic) byly všechny poměrně populární. Jednu bych měl brzy dostat i na Equestria Daily.

The Dress of Invisibility. Lehká komedie o Rarity a její touze po drbech, která se jí však může rychle vymstít.

Po chvilce brouzdání po českém internetu jsem zjistil, že naprostá většina stylistických pravidel, která v angličtině nalezneme naprosto bez problému, v češtině nemají ekvivalent. Nebo alespoň ne takový, který bych našel. Napadlo mě, že je to docela škoda, obzvlášť, když jsem viděl všechny ty autory na bronies.cz, kteří se k těmto pravidlům zkrátka nemohli dostat. Sklidil jsem za to i kritiku – že prý anglická stylistika patří do Anglie a ať jí netahám sem, ale to je podle mě nesmysl. Stylistika se netýká gramatiky a jazyka, ta je přenosná do všech řečí.

Jde o způsob vyjadřování se. Její jediný účel je zaujmout čtenáře – například tak, že než abyste jen řekli, že je někdo veselý, napíšete, že se usmívá. Případně říká, jak si správě rozvrhnout příběhovou osu tak, aby nenudila pomalými pasážemi, ale zároveň aby nechrlila jednu akci za druhou a nechala čtenáře si taky trochu odpočinout. Časy jsou stále záležitostí gramatiky.

Přiznám se, že literární sekci nesleduji tolik co dříve, což je taky jeden z důvodů, proč na vlákno 'Stylistika' sedá prach – mám před maturitou a nemám tolik času. V kontaktu jsem s Tuxíkem, kterému jsem i s některými povídkami pomáhal.

Určitě. Například nabízí mnoho nových postav, těm starým dává nové vlastnosti a nezapomeňme na věci, jako je vyřazení Elementů Harmonie. Myslím, že dá autorům mnoho nových témat.

Úspěch bude pravděpodobně právě The Dress of Invisibility. Byla populární nejen mezi běžnými čtenáři, ale i mezi autory, od kterých se na mě řinula chvála ze všech stran.
Největší neúspěch je povídka Not Moving On, kterou nejsem schopen dokončit. Ať píšu, jak píšu, vždy je výsledek zklamáním.

Koníčky: Psaní, hraní PC her, hraní DnD
Jídlo: těch mám mnoho Mám rád italskou kuchyni a ostře kořeněné jídlo
Hudba: Jsem poměrně nevyhraněný. Nejvíce poslouchám tvorbu fanoušků.
Jsem volný

Ozvěte se.

Děkuji i tobě, nashle.