Dvoubarevných scenérií ospalých nocí dnes již snad nikdo v celé Equestrii nedokázal docenit natolik, aby si místo zkoumání tmavých štítů vysokých hor nemohl dopřát pořádné dávky klidného spánku. Tmavé roucho princezny Luny ještě stále objímalo nekonečnou oblohu. Moře protkané jiskřivými stuhami hvězd střežilo po celou noc sny tisíce malých poníků i klisniček, těšící se jejich nočním dobrodružstvím.

Uprostřed vrásčité krajiny ukázalo několik měsíčních paprsků na docela malé městečko, zahalené v kvetoucím jabloňovém sadu. Ponyvill se odevzdal náruči noci. Krom pár světélek na kraji vysoké budovy ve středu města o sobě nedal nikdo princezně vědět. Ospalou atmosféru čas od času protrhl stříbrný záchvěv měsíce, odražený od hladiny klidného rybníka, a občasné zaševelení mohutných korun vysokých stromů. Nikdo by nehádal, jaký rozruch zde ještě před několika hodinami panoval. Vchody obchodů zůstaly zavřené, cesty a domovy tiché. Vozíky s ovocem stále odpočívaly na pláních pod jabloněmi, kde klid rušil pouze proud protékajícího potoka. Chladný vánek neustával česat listí řadám stromů v okolí jindy pestrobarevného parku, který dnes odrážel jen jediný odstín tmavě modré. Princezna Luna musela být na svoji práci velice pyšná.

I přes veškerou její dosavadní snahu si byla princezna moc dobře vědoma, jak je důležité udržovat koloběh světa v rovnováze, takže když přišla její noční stráž ke konci, ponechala další práci své starší sestře. Jen ještě naposledy stihla prozářit noční oblohu, než hvězdné moře konečně sestoupilo z jejího dosahu a umožnilo Luně zase jednou stáhnout měsíc daleko za obzor. Ani Celestie nemeškala s královskými povinnostmi. Vysoké věže Canterlotu odhalily jiskřivou hřívu mocné klisny, která již nějakou chvíli vyhlížela svoji unavenou sestru. (...)

V několika dalších okamžicích zažila krajina Equestrie zázrak jitra: paprsky stoupajícího slunce obtáhly siluety hor i stromů, pronikly do hlubokých lesů, nor i domů, rozzářily veškerá údolí a odrazily se od lesklých hladin potoků i říček zpět k nyní již k jasně modré obloze. Někde od stáje Ponyvillské farmy se po celém městě proneslo kohoutí zakokrhání. Okna nespočtů domů byla trhavě otevřena, když probuzení poníci zjišťovali, co si pro ně princezna Celestie přichystala. Započal příběh dalšího jarního dne.

Večera dlouho a noci nekonečno. Za horou zapomenutou a krajem šedivým. Poslední paprsky záchvěvu slunce ještě namáhaly své slabé hroty. Ukazovaly na padlé ruiny starého zámku, kde sláva a štěstí už dávno změnily svou tvář na popel a strach. Kde zůstala moc viset na křehkém vlásku osudu. A křik temnoty zítřka objímala jen strast.

Krajina bez vody, pole bez plodů a nebe plné mračen. Jen zapovězené zahrady Canterlotu zůstaly nedotčeny. Poslední stromy uprostřed pustiny bez větru. Poslední naděje, blednoucí ve stínu nejmocnějších. Šedivé listy začaly trhat korunou. Byl podzim. Už poslední.

Něco však přeci jen mezi zdmi zámku přetrvalo. Z posledních alicornů, bílá klisna, bez své sestry, ležela uprostřed země šedého moře prokleté země. Těžce oddechovala. Cítila temnotu. Byla sama, téměř sama.

Bránu zahrad bez hrotů vyrazila čirá energie, černější než noc a ničivá jako ryzí oheň. Celestie nemohla přijmout, co bylo palčivou skutečností. Povstala. Zlomená křídla nedokázala složit, bolelo to, tak strašně to bolelo. Předstoupila však před svůj osud, uviděla radost, pocítila mihotavé vzpomínky minulosti a krásy. Srdce bušilo a hlava se třásla. Zajíknutí, bez dechu, bez pocitu, skryla všechny emoce. Musela se jich zbavit, nedokázala by to, ne takhle, ne dnes. Rozzářila dlouhý roh oslnivým paprskem, protrhnula mračna nad zříceninou a hnala se proti mřížím. Chtěla to ukončit. Musela. Nedýchala.

Srazila se s tou známou tváří. Dopadly obě za bránu, tvrdě a bezmezně, ničila je vlastní síla. Jen jedna z nich však mohla znovu vstát z popraskaných rytin země. Došla až ke své soupeřce, ležela tam, v tichosti, nemohla otočit hlavu. Celestie se zadívala do těch purpurových očí. Plakala, tak moc všeho litovala. Usmála se však, když na ni fialová klisna nakonec pohlédla. Neviděla už temnotu, nechtěla ji vidět. V obrazech míjela malou kobylku bez nenávisti. Vždy věrná svým knihám a její, dříve jediné učitelce.

Podhlédla Celestie znovu k zemi. Zajíkala se, slzy jí stékaly po tváři. Naposledy pak naklonila zářící roh nad fialovou hruď temného alicorna. Sténala. Nebylo cesty zpět.

Zavřela oči, představila si úsměv na tváři své milované studentky. Vykřikla. Zaklonila hlavu a prudce vyrazila dopředu. Obloha bez mračen plakala s ní, když probodla střed toho rozervaného srdce. Srdce své jediné naděje a zároveň poslední zkázy. Srdce maličké klisny, která se obrátila proti všemu, v co jen kdy věřila. Srdce princezny Twilight Sparkle…

Tmavá obloha pohltila vrchol modravé střechy opuštěné věže. Vše se topilo v černé depresi jeho vlastních myšlenek, které sám již nedokázal ovládat. Shlížel dolů. Vstříc osudu, vstříc nenávisti. Zahalen tíhou temnoty vnitřního nevyrovnání se nakláněl nad okrajem hlubokého pádu. Proudy slz, stékající po jeho zjizvené tváři, nechal bez vysvětlení omývat chladné dláždění osamocených stínů špinavé ulice. Sledoval je dopadat. Plakal.

Bolestí vykřikl, když obličej ponechal němý. Němý jako osud, co se snaží tahat za naše nitě.
Hlava mu hořela, když hříva zůstala černou. Černou jak noc, která nad ním držela opratě.

Zasípal, však nedýchal dál.

Srdce mu puklo, ale stále cítil jeho tlukot. Tlukot tak rychlý, že nestačil naslouchat.
A myšlenky ztracené už neprosil o milost, jen tiše vykročil. Míjel svůj okraj. Poznal.

Zasípal, však nedýchal dál.