Básničky Crazay Pona

[Keranis]

Co ti musím pochválit, je slovní zásoba. Máš ji poměrně širokou, obzvlášť když vezmu v potaz, že ti je patnáct Taky se nebojíš experimentace s jazykem, toho se drž. Akorát si dej pozor, občas ti ta experimentace "ujede" a pak vznikají podivné fráze (rodina o matce, otci a synu jejich...?)

Když kritizuju poezii, v 99% případů kritizuju formu. Ani tady tomu nebude jinak

Teď na tebe mrsknu kopu informací, tak se nelekni Kdybys něco nechápal nebo měl nějaké dotazy, tak buď napiš mně, nebo zajdi za svou češtinářkou. (Ta by tyhle věci měla znát nejlíp a má v popisu práce tě to naučit.)

INFO DUMP

1) Slabiky
Začněme zlehka, slabiky pochopí každý Když se podíváš na počet slabik ve svých verších, vyjdou ti všelijaká náhodná čísla:

13/11/11/9

9/14/15/10

17/13/12/14

14/10/13/14

13/11/10/11

9/14/11/14

10/11/13

3/8/8/10

10/11/9/14

12/11/16/16

Nemusíš STRIKTNĚ držet stejný počet slabik všude. Můžeš třeba přeskakovat mezi dvěma různými verši, nebo jedno čtyřverší bude výrazně kratší, nebo něco úplně jiného. Ale nějaký řád bys v tom mít měl, pokud nechceš psát "moderní poezii"...

---

2) Libozvučnost
Vtip je v tom, že při básnění nestačí jenom držet rýmy a slabiky. Stejně důležité, vlastně ještě důležitější, je to, jak ta básnička vyzní. Opakování určitých hlásek bude nějak specificky působit na uši a na mysl čtenáře. Budu citovat jeden verš Máje, určitě ho ve škole ještě uvidíš:

nocí řinčí řetězů hřmot

Slyšíš, jak to drhne? Mácha sem záměrně nacpal tolik ř, kolik jen mohl, plus další hlásky jako c a z. Celý verš potom rachotil a vrzal čtenářovi v uších, právě jako ony zmíněné řetězy. Neříkám, že musíš vymýšlet nějaké super-extra šílené libozvučnosti, to po tobě nikdo nechce. Ale je to jeden z nejdůležitějších nástrojů básníka a je dobré ho používat co nejvíc

---

3) Metrum
Tohle je asi nejsložitější a nejhůře pochopitelná část. Teorie je taková, že v jazyce existují dva typy slabik: Znělé a neznělé. Profesionální básničkáři je umí rozpoznat a uspořádat tak, že vytvoří určitý vzorec, a celá báseň pak zní stokrát líp

V češtině se používají dva základní vzorce. Trochej, který střídá znělou a neznělou, a daktyl, který po každé znělé má dvě neznělé.
Trochej: BUM bum BUM bum BUM bum
Daktyl: BUM bum bum BUM bum bum

Když chceš v básni udržet určité metrum, omezí se ti možnosti co do počtu slabik. Trochej ti umožní jenom sudé počty slabik, daktyl zase vyžaduje násobky tří. Toto omezení se dá obejít tak, že vytvoříš daktylotrochej, takového mutanta, který kombinuje obě metra.

Když chceš například sedm slabik, můžeš za sebe dát dva trocheje a pak daktyl. Prásk ho

BUM bum BUM bum BUM bum bum <- Sedm slabik

A teď taková záludná otázka: Jak ty dva typy hlásek od sebe rozpoznat? Přiznám se ti, že sám neznám úplně 100% funkční metodu, je to hlavně o citu pro jazyk. Pár tipů ti ale dát můžu.

• Vyhýbej se dlouhým slovům. Ve své básni jsi použil "experimentům". Takhle dlouhé slovo ti do metra nebude pasovat ani za milion let.
  
• Přečti si svou básničku nahlas a zkus vždycky dát důraz tam, kde chceš, aby byla znělá hláska. Když se na nějakém místě zasekneš nebo ti to bude znít divně, tak danou část zkus upravit. ČTI to TAKhle JAK debil. <-- Tohle je ten daktylotrochej, co jsem ti dříve ukázal
  

Teď si tak říkám, že tohle všechno se budeš teprve učit na střední No co, aspoň budeš mít náskok