02.12.2012, 17:09
(02.12.2012, 16:43)Jamis Napsal(a): Po dlouhé době jsem si včera užil spontánní sen s poníky, i když to tak původně vůbec nevypadalo...
...kráčím po chodníku letní ulicí lemovanou živými ploty, které ohraničují zahrady nízkých domku se zkosenou střechou. Silnici lemují vzrostlé listnaté stromy v jejichž listoví se prohání vítr pozdnílo letního odpoledne s oblohou bez mráčku. Ulice je takřka prázdná: žádní chodci, ani auta. Proto mě docela překvapí, když se proti mě na kole objeví dívka, která u mě zastaví. Vím, že ji znám, ale netuším odkud, nebo co je zač.
Zničeho nic udělám nepochopitelnou věc: beru ji za ruku a skoro násilím jí říkám, že půjde se mnou (ne že bych v tu chvíli věděl proč). Je překvapená, trochu se brání, ale ne moc. Kolo schovávám do jednoho z živých plotů, beru ji za ruku a jdeme ulicí spolu. Trochu přemítám nad tím, jestli dělám správnou věc, ale vím, že pokud ji z tohohle prostředí nevytrhnu já, neudělá to nikdo. Držím ji pevně, protože mám strach, že uteče, i když se nebrání, jen slovy prostestuje a dožaduje se vysvětlení, kterého se jí stále nedostává.
Projdeme zatáčkou, přejdeme most a míříme k přístavu. Okolí moc nevnímám, snažím se věnovat jí. Nervozita na obou stranách trochu polevuje a najednou zjišťuju, že se držíme propletenými prsty. Překvapuje mě to, ale nijak to nekomentuju. Když přicházíme k přístavu pro malé lodě, nejdeme dopředu přes most, ale uhýbáme podel kamenné stěny vlevo dolů k vodě. Především proto, že směrem k nám na druhý konec mostu přichází pár známých bronies, někteří v tričkách s logem místního fóra (pamatuju se akorát na Zmoka a Wonderbolta...).
Při pohledu na přístav a moře pronese dívka jakoby mimochodem: "Bydlím ve Fillydelphii už od narození, ale nikdy jsem v přístavu nebyla. Nenapadlo by mě, že tu může být tak krásně!"... chvíli se mi v hlavě ta věta obrací, hlavně proto, že jméno města rozhodně nebylo přeřeknutí...
Když scházíme ve dvou po kamenité cestě dolů k vodě, zastavujeme se, ona se opře zády o zeď a já se opírám oběma rukama o zeď čelem proti ní - moje ruce se opárají o zeď kolem jejích ramen. Nadechuje se že něco řekne, ale nestačí, protože začnu mluvit: o tom, že ji vůbec nechci ublížit, že jsem ji jen chtěl vytáhnout někam ven, protože už se nemůžu koukat na to, co se s ní děje.
Dívce spadnou koutky dolů ve výrazu naprostého překvapení... moment! Tenhle výraz přece moc dobře znám! To je... Twilight! Začíná se mi pomalu měnit před očima, tvář se jí postupně barví do fialova, získává kreslený výraz, stejně jako její vlasy a kamenná zeď za ní. Ze zamyšlení nad tím, co se vlastně děje mě vyvede zvláštní pocit na zádech a s překvapením se dívám na svoje ruce opírající se o zeď, jak mění tvar na kreslená kopýtka, která se pomalu zbarvují do žluta....
... a pak jsem se probudilbohužel už se mi znovu nepodřilo usnout, protože jsem spal skoro 12 hodin. Hrozně by mě zajímalo, co by se dělo dál.
Tak to byl docela zajímavý sen, ale myslím, že se za čas na to místo vrátíš. Mě se neustále opakují ty samé místa i sny. Sice vždy trochu jinak, ale pokaždé jsem si vědom, že něco takového se mi už zdálo. Třeba se dočkáš pokračování někdy v budoucnu.
Lidský život je jako květina. Ze začátku je to malé a nerozvinuté poupě, ale jednoho dne nádherně rozkvete a až příjde jeho čas tak uvadne a uschne. To, že je někdo jen malé poupě ještě neznamená, že nikdy nerozkvete.