„Co to máš za tak zajímavé čtení, Luno?“ zeptala se při snídani Celestie.
„Ále, našla jsem nějaké staré dokumenty. Například rozpočty pro armádu,“ odpověděla Luna.
Celestie zbledla, tak, že i přes jeí srst to šlo částečně poznat.
„Každým rokem se zvyšuje,“ Pokračovala Luna, a po očku sledovala, jak její sestra zareaguje.
„Aby taky ne, když se vrací tolik hrozeb...“ nasadila Celestie svůj odzbrojující úsměv.
Luna pozvedla obočí. „Přesto spousta divizí střádá, nebo je přímo rušena. Kromě jedné.“
Z Celestie začaly padat kapičky potu.
„Pověz mi, sestřičko...“ Luna odložila dokumenty a upřela pohled přes stůl. „Kde mají dortometníci uschovanou všechnu munici?“

„Discorde?“
Discord odhlédl čísel, která mu na výsledkové tabuli naskakovala a předváděla gymnastiku, a zaměřil se na Rainbow. „Ano?“
„Co přesně je… Chinatown?“ Ukázala na jeho poslední slovo na hrací ploše Scrabble.
„Čajnataun, neboli čínská čtvrť. To je část města, ve které žijí číňani.“
„To sis vymyslel. Něco takového neexistuje. Co to vůbec číňan je?“
„Oh, je mi líto, že nejsi tak zcestovalá jako já, ale to není důvod pro to, abys zpochybňovala má slova!“
„Tak už dost! U Celestie!“ přerušila je Rarity, „Jako slovo to zní, tak mu to už nechme. Zvlášť, když jsme Capperovi nechali ‚Jozxyqk‘,“ ušklíbla se.

“Takže, uh... Co přesně je tohle za skupinu?”
“Och, tohle je mnou vedený debatní kroužek.”
“Aha. A co tady tak děláte? Čím trávíte čas?”
“Inu, debatami. Každý čtvrtek ve tři odpoledne se zde sejdeme, přineseme čaj, kávu, horkou čokoládu, sušenky, někdy dokonce nějaké pečivo nebo dortíky, a diskutujeme o všem možném: o politice, o umění, o filmech, o zájmech, učíme se dělat kompromisy, přijímat názory ostatních a měnit názory vlastní.
Inspektor se mi podíval přes rameno. “A proč tady teď probíhá rvačka?”
“Pane, se vší úctou, poslal jste mi sem dvě holky, které se z duše nenávidí. Co jste čekal?”

“UTÍKEJ, ZAJÍČKU, UTÍKEJ!” Zařval na klisnu, která běžela lesem. Uhýbyla stromům se slzami v očích.
“Nechte mě na pokoji!” Vykřikla se zoufalstvím v hlase na bat poníka, který se nad ní vznášel jako dravec nad kořistí.
Najednou les zmizel a klisna v plné rychlosti uklouzla. Bat poník se v klidu snesl dolů na zamrzlé jezero a pozoroval klisnu, co se snažila za každou cenu zvednou, ale její kopyta jí to nedovolovala.
“Neutekl jsi, zajíčku.” Dlouhé tesáky se zaleskly ve svitu měsíce a bat pony se poklidně přibližoval ke své oběti.
Krrrrrch ozvalo se pod ním. Se šplouchnutím zmizel pod hladinou.

Hawkey vytáhl placatku a přihnul si. Jeho děda, který ho tenhle způsob lovu naučil, tomu říkal „tekutý svetr“. Ne, že by Hawkeymu byla zima. Podsada z prachového peří hřála a svou dřevěnou boudičku si už vydýchal. Naučil Midnight jíst ryby a ona si je zamilovala. Samozřejmě chtěla jít s ním. Vysvětlil jí, že podle gryfské tradice samice na dírkovaní nesmějí. A to platí i pro batkobylky.
Náhle ucítil, jak cosi tam dole pod ledem oťukává háček. V pravý moment škubl, zasekl a dírou v ledu vytáhl rybu. Měla trochu pod míru, ale jako svačinka ujde. Zabořil zobák do jejího masa.

„Je gryfí armáda oslabená, seržante?“
„Ano, pane. Potyčka s jednorožci je vyčerpala, a náš nálet je přinutí k úplné kapitulaci.“
„Výborně. Kapitáne, rozhlašte jednotkám nástup. My ty vypelichance z Rohbred-“
„Pane! Zemní poníci se blíží k našim pozicím s šípomety!“
Velitel zaklel. „Ti zemodupci si taky vyberou ten nejlepší okamžik. Nestačí jim o nás šířít pomluvy? Připravte obranu a sledujte i rohatce, aby je nenapadlo vpadnout nám do zad.“

Z východu armády na Ledové pláni skrytě sledoval pár dračích očí.
Zableskly se bílé zuby. Kolem modrých šupin začaly prolétat mrazivé koňské přízraky a namířili si to přímo na jednotlivé tábory...

Už ve chvili, kdy další soutěžící vstoupila na ledovou plochu, bylo všem jasné, že to bude katastrofa. Při cestě do středu plochy aspoň dvakrát zakopla, její dres na ní prapodivně plandal a vůbec jí nelichotil, vlasy měla pocuchané a tvář v křečovitém úsměvu.
I přes její nehezký nástup nikdo neprotestoval proti tomu, aby začala svou krasobruslařskou performanci.

Uprostřed toho všeho ale náhle uklouzla a celé obecenstvo sledovalo, jak její levá brusle proletěla prostorem stadionu a přistála s břinknutím v porotě.
"Teda podívejte, slečno, už jsem viděl spoustu věcí, ale aby mě někdo zkusil zabít bruslí, to se mi ještě nestalo."

Kdyby v ten den někdo hledal ve slovníku slovo "neštěstí," byl by tam místo definice obrázek Candle Shines.
Protože pro ni to byl den, kdy princezna povolala své vojáky, aby bránili zemi před útokem těch nejstrašlivějších kreatur, jaké kdy Equestriané viděli - lidí.
Neptala se ho, proč nechce zůstat. Nemyslela si, že má Thunder radši válku a krveprolití, než ji. Věděla, že kdyby bylo po jeho, zůstal by doma, vzal by ji na večeři, a ona by ho mohla provokovat hloupými přezdívkami a mohli by vyrazit do parku...
Místo toho ho nechala odejít. Jako správný voják totiž neměl na vybranou.

Spojka – mladý hřebec, kterému ještě teklo mléko po bradě – v panice podala hlášení:
„Pane, je jich hrozně moc! Neudržíme se, potřebujeme posily!“
„Uklidněte se mladíku,“ řekl plukovník Thunder, když náhle odkudsi přiletěl šíp a přišpendlil štábní mapu ke stolu před ním. Thunder ho smetl kopytem, „to vidím i bez vás, že máme problémy. Běžte zpátky, posily dostanete…“
Když odklusal, rozhlédl se po svém štábu. Pobočník a několik důstojníků, kteří si už navykli místo kopí držet spíš pera. Jediné posily, které ještě má. Nasadil si přilbu a políbil medailonek, který mu dala Candle.
„Do zbraně, pánové! Nebo snad chcete žít věčně?“