Večera dlouho a noci nekonečno. Za horou zapomenutou a krajem šedivým. Poslední paprsky záchvěvu slunce ještě namáhaly své slabé hroty. Ukazovaly na padlé ruiny starého zámku, kde sláva a štěstí už dávno změnily svou tvář na popel a strach. Kde zůstala moc viset na křehkém vlásku osudu. A křik temnoty zítřka objímala jen strast.

Krajina bez vody, pole bez plodů a nebe plné mračen. Jen zapovězené zahrady Canterlotu zůstaly nedotčeny. Poslední stromy uprostřed pustiny bez větru. Poslední naděje, blednoucí ve stínu nejmocnějších. Šedivé listy začaly trhat korunou. Byl podzim. Už poslední.

Něco však přeci jen mezi zdmi zámku přetrvalo. Z posledních alicornů, bílá klisna, bez své sestry, ležela uprostřed země šedého moře prokleté země. Těžce oddechovala. Cítila temnotu. Byla sama, téměř sama.

Bránu zahrad bez hrotů vyrazila čirá energie, černější než noc a ničivá jako ryzí oheň. Celestie nemohla přijmout, co bylo palčivou skutečností. Povstala. Zlomená křídla nedokázala složit, bolelo to, tak strašně to bolelo. Předstoupila však před svůj osud, uviděla radost, pocítila mihotavé vzpomínky minulosti a krásy. Srdce bušilo a hlava se třásla. Zajíknutí, bez dechu, bez pocitu, skryla všechny emoce. Musela se jich zbavit, nedokázala by to, ne takhle, ne dnes. Rozzářila dlouhý roh oslnivým paprskem, protrhnula mračna nad zříceninou a hnala se proti mřížím. Chtěla to ukončit. Musela. Nedýchala.

Srazila se s tou známou tváří. Dopadly obě za bránu, tvrdě a bezmezně, ničila je vlastní síla. Jen jedna z nich však mohla znovu vstát z popraskaných rytin země. Došla až ke své soupeřce, ležela tam, v tichosti, nemohla otočit hlavu. Celestie se zadívala do těch purpurových očí. Plakala, tak moc všeho litovala. Usmála se však, když na ni fialová klisna nakonec pohlédla. Neviděla už temnotu, nechtěla ji vidět. V obrazech míjela malou kobylku bez nenávisti. Vždy věrná svým knihám a její, dříve jediné učitelce.

Podhlédla Celestie znovu k zemi. Zajíkala se, slzy jí stékaly po tváři. Naposledy pak naklonila zářící roh nad fialovou hruď temného alicorna. Sténala. Nebylo cesty zpět.

Zavřela oči, představila si úsměv na tváři své milované studentky. Vykřikla. Zaklonila hlavu a prudce vyrazila dopředu. Obloha bez mračen plakala s ní, když probodla střed toho rozervaného srdce. Srdce své jediné naděje a zároveň poslední zkázy. Srdce maličké klisny, která se obrátila proti všemu, v co jen kdy věřila. Srdce princezny Twilight Sparkle…