Po dlouhé době jsem si včera užil spontánní sen s poníky, i když to tak původně vůbec nevypadalo...
...kráčím po chodníku letní ulicí lemovanou živými ploty, které ohraničují zahrady nízkých domku se zkosenou střechou. Silnici lemují vzrostlé listnaté stromy v jejichž listoví se prohání vítr pozdnílo letního odpoledne s oblohou bez mráčku. Ulice je takřka prázdná: žádní chodci, ani auta. Proto mě docela překvapí, když se proti mě na kole objeví dívka, která u mě zastaví. Vím, že ji znám, ale netuším odkud, nebo co je zač.
Zničeho nic udělám nepochopitelnou věc: beru ji za ruku a skoro násilím jí říkám, že půjde se mnou (ne že bych v tu chvíli věděl proč). Je překvapená, trochu se brání, ale ne moc. Kolo schovávám do jednoho z živých plotů, beru ji za ruku a jdeme ulicí spolu. Trochu přemítám nad tím, jestli dělám správnou věc, ale vím, že pokud ji z tohohle prostředí nevytrhnu já, neudělá to nikdo. Držím ji pevně, protože mám strach, že uteče, i když se nebrání, jen slovy prostestuje a dožaduje se vysvětlení, kterého se jí stále nedostává.
Projdeme zatáčkou, přejdeme most a míříme k přístavu. Okolí moc nevnímám, snažím se věnovat jí. Nervozita na obou stranách trochu polevuje a najednou zjišťuju, že se držíme propletenými prsty. Překvapuje mě to, ale nijak to nekomentuju. Když přicházíme k přístavu pro malé lodě, nejdeme dopředu přes most, ale uhýbáme podel kamenné stěny vlevo dolů k vodě. Především proto, že směrem k nám na druhý konec mostu přichází pár známých bronies, někteří v tričkách s logem místního fóra (pamatuju se akorát na Zmoka a Wonderbolta...).
Při pohledu na přístav a moře pronese dívka jakoby mimochodem: "Bydlím ve Fillydelphii už od narození, ale nikdy jsem v přístavu nebyla. Nenapadlo by mě, že tu může být tak krásně!"... chvíli se mi v hlavě ta věta obrací, hlavně proto, že jméno města rozhodně nebylo přeřeknutí...
Když scházíme ve dvou po kamenité cestě dolů k vodě, zastavujeme se, ona se opře zády o zeď a já se opírám oběma rukama o zeď čelem proti ní - moje ruce se opárají o zeď kolem jejích ramen. Nadechuje se že něco řekne, ale nestačí, protože začnu mluvit: o tom, že ji vůbec nechci ublížit, že jsem ji jen chtěl vytáhnout někam ven, protože už se nemůžu koukat na to, co se s ní děje.
Dívce spadnou koutky dolů ve výrazu naprostého překvapení... moment! Tenhle výraz přece moc dobře znám! To je... Twilight! Začíná se mi pomalu měnit před očima, tvář se jí postupně barví do fialova, získává kreslený výraz, stejně jako její vlasy a kamenná zeď za ní. Ze zamyšlení nad tím, co se vlastně děje mě vyvede zvláštní pocit na zádech a s překvapením se dívám na svoje ruce opírající se o zeď, jak mění tvar na kreslená kopýtka, která se pomalu zbarvují do žluta....
... a pak jsem se probudil
bohužel už se mi znovu nepodřilo usnout, protože jsem spal skoro 12 hodin. Hrozně by mě zajímalo, co by se dělo dál.
Mě se tuhle zase zdálo něco, kde se objevili poníci, ale už si nepamatuju, co to bylo. 
Ach jo, závidím.
Mě se teda poníci ve snu občas objeví, ale neni to moc často, tak 1x za měsíc. Já teda od tý doby co jsem brony myslím na poníky opravdu pořád, ráno, přes den, večer, i v noci když se vzbudím, téměř není chvilky, kdy bych na ně nemyslel. 
Ale zase to má samý pozitivní efekty, rozvíjí mi to fantazii a taky mam díky tomu sám od sebe dobrou náladu, což je něco, co už jsem dlouhý léta neznal. V současný době na ně myslím dokonce i víc než na dopravu (což je v dnešní době a hlavně v Praze věc téměř čistě negativní), tak tím to asi bude, ta dobrá nálada. 
Já prostě musím pořád na něco myslet a poníci jsou nejlepší voda na můj mlýn myšlenek. 